Pátek, konec vyučování. Normálně bych se na intru sbalil a vyrazil směr Ústí nad Labem. Dnes ale mířím do Prahy a odtud do Českých Budějovic – na mistrovství České republiky juniorů na autodráze.
Dojezd kolem páté mi zajišťuje čas na seznámení se s autodráhou, trénink, vyladění aut a nastavení ovladače. Kdesi uprostřed cesty vlak zastavuje. Všichni musí vystoupit a čekat na přípojný vlak. Nakonec sedím v poloprázdné Arrivě a sleduji, jak zpoždění narůstá. Půl šesté večer. Zvoní mi telefon. Volá Kamil, vedoucí našeho slotracingového klubu. „Kde seš, Tome?“ „V šest na nádraží,“ odpovídám. „Tak to nestíháš večeři, tu ti necháme zabalit, ale kvalifikaci stihneš. Buď v klidu,“ říká. Začínám panikařit.
Vlak zastavuje minutu po odjezdu mého trolejbusu číslo 22. Když za 20 minut přijíždí další, začíná dobrodružství. Názvy zastávek se vůbec neshodují s těmi, které mi svítí na mobilu. Vystupuji v nějaké tmavé ulici. Volá znovu Kamil: „Kde seš?“ Popisuji mu svou situaci. „Hlavně buď v klidu. Asi nestíháš kvalifikaci, přinejhorším budeš startovat zezadu.“ Znamená to jet na autodráze o šesti drážkách a 30 závodnících ve skupině s nejpomalejšími soupeři. Ptám se muže, jenž vynáší zboží z dodávky, kudy se dostanu do Domu dětí a mládeže. Chlápek mi radí protilehlou zastávku. Tam stojí dva teenageři s kapucemi, jeden kouří elektronickou cigaretu, druhý láduje náboje do kuličkovky. Jsem z Ústí. Spoustu času trávím v Mostě. Po setmění není žádný člověk důvěryhodný. „Kam jedeš?“ ptá se jeden. A je to v háji. Vytáhnou ze mě prachy, mobil, batoh a já skončím zmlácený v bezvědomí na chodníku na opačným konci republiky. „Potřebuju se dostat k Domu dětí a mládeže,“ odpovídám.
Přijíždí trolejbus. „Pojeď s náma.“ Nastupuji. Sedám si vedle upovídanějšího z nich, který vypadá být nápomocný. „Co tady vlastně děláš?“ Svěřuji se jim s mým cílem. Chalani se tváří překvapeně, kdo kdy slyšel o tom, že s autíčky na autodráze se jezdí i mimo obývák. „A na jakej dům dětí jedeš?“ ptají se. Roli překvapeného přebírám já: „Vy jich tu máte víc?“ Vytahuju telefon a hledám PDF s adresou. Kluci mi popisují, kam budou směřovat mé další kroky.
U automatu na lístky mě osloví bezdomovec. Dávám mu pár stříbrňáků a dva banány, abych oplatil dobrý skutek, který byl pro mě před chvilkou vykonán. Vystupuji na zastávce a vypadá to tu přesně tak, jak kluci popisovali. Nalevo policejní stanice, napravo parkoviště. Ptám se kolemjdoucího pána, kudy k domu dětí. Že prý přes lávku a doprava. Tam žádné známé tváře ani auta. Nestojím u Domu dětí a mládeže, a jsem poslán nazpět. Naviguje mě další pocestný a za chvíli stojím před velkou knihovnou. Po oběhnutí celého komplexu (a vyšilující) vyrušuji paní od cigarety: „Prosím vás, je toto Dům dětí a mládeže?“ Paní mě navádí k Hardtmuthově vile, tam prý je to, co hledám. Beru za kliku branky, všímám si povědomého multivanu s U na registračce. Jsem tady!
Sbíhám schody, mám ještě asi čtyři minuty, než budu na řadě. Odhazuji bundu, popadám ovladač a auto, se kterým jsem dva roky nejezdil. V rychlosti zpovídám kamaráda, jak se tahle auta chovají, jak brzdí, kolik voltů měl nastaveno a pár dalších věcí důležitých pro nastavení ovladače, a stavím se před pult. Zapojuji ovladač, nastavuji přibližné hodnoty brzdného odporu, ostrosti, napětí. Dostávám minutu, abych zajel co nejrychlejší čas na jedno kolo. Můj výsledek těsně nestačí na nejrychlejší skupinu. Ale konečně si mohu oddechnout, popovídat si s kamarády a otevřít si krabičku s nudlemi a zhltnout jídlo pinzetou.
Na konci dne mám pocit heroického výkonu, tři hodiny zpoždění a za dvě hodiny stojím na pódiu jako vicemistr České republiky v kategorii JPR/32.
Autor je student Střední průmyslové školy Mladá Boleslav, obor strojírenství, 18 let.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].