Na chvíli zmizet

Když jsem před lety žil chvíli ve Švédsku, jedním z mých osobních prožitků bylo vidět stáda sobů prohánějících se na severu země v částech obývaných původními obyvateli Sámy. Krásná, polodivoká zvířata, jimž rozhodně nechybí schopnost každou chvíli vás zaujmout něčím novým: například v mlze, aby se vzájemně neztratili, klapou kopyty tak hlasitě, že to zní jako koncert. Sámové mají pro soby a jejich různé činnosti ve své řeči desítky různých výrazů; je to logické, s ničím jiným – kromě sněhu – nepřicházejí ve vnějším světě tak často do kontaktu jako s nimi.

Tento kontakt byl ale nyní narušen. Jak informovala BBC, pastevci se již několik dní snaží najít tisíce sobů, kteří utekli neznámo kam poté, co nebyli schopni se dostat ve svých tradičních teritoriích k potravě. Mech a různé kořínky, kterými se běžně živí, sevřela místo obvyklé sypké sněhové pokrývky silná krusta ledu, již zvířata nedokázala prorazit ani odhrabat. Vydali se proto na dalekou pouť do míst za potravou a zmizeli tak důkladně, že si Sámové, kteří soby chovají na maso a kůži, museli v pátrání po nich vzít na pomoc vrtulníky.

„Hledají půdu, kde je sníh, který mohou snadno odstranit a dostat se k lišejníku pod ním,“ řekl BBC vědec Jouko Kumpula z Finského institutu přírodních zdrojů. Zapeklitá situace je důsledkem globálního oteplování, na severu Evropy je tepleji, což vede k tomu, že rychle taje první sníh, když pak do toho začne pršet a hned zase mrznout, promění se v neprostupný led.

Je možné, že ještě než vyjde tento editorial, podaří se Sámům většinu sobů díky nasazení moderní techniky vystopovat, ani pak ale nebudou mít vyhráno. Jednotlivá menší stáda se totiž podle stopařů během cesty za potravou smísila do velkých a oddělování jednotlivých kusů pro různé majitele bude nepochybně výzva, Sámy čekají týdny tvrdé práce. Na tomhle místě by šlo udělat pointu, že jde o další nezpochybnitelný důkaz působení člověka na životní prostředí, a vyslovit varovný apel, že je nejvyšší čas začít se chovat k přírodě šetrněji.

Přesně tak to nepochybně je, příběh se soby má ale ještě jinou, úplně nečekanou rovinu. Ve stále přeplněnějším světě, kde se všechna místa zdají víceméně dostupná, je povzbudivou zprávou, že to tak docela není. Pořád totiž existuje prostor, divočina, v níž se lze ukrýt a žít si po svém. Sobové na severu ho dokázali aspoň na nějaký čas objevit a dokonale v něm zmizet. V novém roce vám přeji podobné štěstí, když po něčem takovém zatoužíte.

Vážené čtenářky a čtenáři, dobré čtení přeje

Ondřej Kundra
zástupce šéfredaktora