Krátce před koncem roku jsme se dozvěděli, že třetina členů Fialovy vlády neumí anglicky. Hospodářské noviny zaslaly dotaz novým ministrům a z jejich odpovědí vyplynulo, že nejméně pět z nich na jednáních v Bruselu nebo s cizinci bude využívat tlumočníky. Nová ministryně obrany za ODS Jana Černochová a šéf státní kasy ze stejné strany Zbyněk Stanjura shodně napsali, že se domluví polsky, ale anglicky ne. Na tlumočníky při konverzaci v angličtině chce spoléhat také lidovec Marian Jurečka (sociální věci), šéf kultury Martin Baxa (ODS) a další.
Česká politika to neřeší poprvé. Ani jeden mezinárodní jazyk neovládal někdejší premiér Bohuslav Sobotka, Stanjurova předchůdkyně Alena Schillerová (ANO) se proslavila tím, že na otázku zahraničního novináře k daním a digitalizaci byla schopná říct jen „We will see“ (Uvidíme). Fascinující ale je, že to česká politika řeší pořád. Konkrétně Jana Černochová se osm let v opozici připravovala na funkci ministryně obrany, věděla, že chce řídit rezort, kde je angličtina kvůli členství Česka v NATO dominantním komunikačním prostředkem, přesto tento čas nevyužila k tomu, aby si angličtinu osvojila. Proč se pak o tu práci hlásí?
Spolustraníci potrefených ministrů je na sociálních sítích bránili, že řada jednání – v EU i v NATO – se tlumočí a i ti největší polygloti na nich mluví svojí mateřštinou. To je pravda. Klíčové dohody se ale dojednávají mimo záznam a většinou mezi čtyřma očima. A kdo v té chvíli Černochové nebo Stanjurovi pomůže,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
