Dvě bomby a dávka ze samopalu

U příležitosti výročí atentátu na Reinharda Heydricha a smrti parašutistů, kteří ho provedli, výjimečně odemykáme následující text a reportáž Našlo by se v Česku znovu 800 pomocníků pro zabití Heydricha? Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a zároveň nás v této době podpořit, staňte se naším předplatitelem.

Když před 80 lety, v noci z 28. na 29. prosince 1941, seskočili do ztemnělého Protektorátu Čechy a Morava parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš, začaly se psát nejdůležitější kapitoly dramatu s názvem Anthropoid. Jeho začátek je ovšem staršího data.

Impulz k odstranění zastupujícího říšského protektora vzešel z řad exilové vlády ve Velké Británii takřka ihned, jakmile se Reinhard Heydrich ujal své funkce. Symbolicky tak učinil 28. září 1941, v den svátku svatého Václava. Prakticky okamžitě na území protektorátu rozpoutal teror, jaký si obyvatelé Čech, Moravy a Slezska do té doby stěží dokázali představit.

Během tzv. první heydrichiády, jak toto období po válce nazvali historici, bylo zatčeno a následně v jízdárně ruzyňských kasáren zastřeleno či oběšeno 247 osob, mezi nimi i 17 generálů a dalších vysokých důstojníků československé armády, kteří do té doby působili v řadách odbojové organizace Obrana národa. Spolu s vojáky zde byli popraveni i členové Sokola včetně náčelníka České obce sokolské Augustina Pechláta. Zatčen a k smrti odsouzen byl i protektorátní premiér generál Alois Eliáš, jehož poprava však byla odložena a došlo k ní až v době po Heydrichově smrti.

Činnost domácího odboje byla všemi těmito represemi významně paralyzována. A tak přišel čas na odplatu, na které se podílelo britské Oddělení pro zvláštní operace (Special Operations Executive, SOE) a československá Zvláštní skupina D.

Jako britští Commandos

Úkolem SOE, jež bylo založeno v červenci 1940, bylo vedení diverzní války proti Hitlerovu Německu. Jeho hlavní náplní byla podpora domácího odbojového hnutí v okupovaných zemích včetně bývalého Československa.

Již v prosinci 1940 se sešel přednosta zpravodajského odboru exilového ministerstva národní obrany v Londýně, plukovník generálního štábu František Moravec, s britskými kolegy ze SOE a dojednali spolupráci při vysílání parašutistů do okupované vlasti. Počátkem roku 1941 v rámci zpravodajského odboru vznikla Zvláštní skupina D, jež posléze zajišťovala výběr konkrétních vojáků. Jejich výcvik následně probíhal ve výcvikových střediscích SOE.

Tato výcviková střediska (Special Training Schools) se nacházela na různých místech v Anglii a ve Skotsku. Vybraní muži z řad příslušníků 1. československé samostatné brigády ve Velké Británii získávali od poloviny července 1941 na základně Arisaig ve Skotsku primární dovednosti pro vedení diverzního boje v týlu nepřítele. V drsné krajině poblíže jezera Loch Morar se střídali ve speciálních výcvikových táborech. Mezi prvními vybranými adepty tu od poloviny července do 7. srpna byl i pozdější člen Anthropoidu rotmistr Jozef Gabčík. Ve druhém turnusu byli vycvičeni rotný Karel Svoboda, jenž byl do Anthropoidu posléze vybrán rovněž, i jeho náhradník rotmistr Jan Kubiš.

Náročný kurz vycházel z výcviku britských Commandos. Důraz tedy kladl především na fyzickou přípravu, boj zblízka, střelecký a polní výcvik nebo na ženijní přípravu se zaměřením na používání výbušnin a trhavin. To vše doplňovaly základy radiotelegrafického výcviku a dalších dovedností.

Po absolvování týdenního kurzu útočného boje se zúčastnili týdenního parakurzu v další cvičné stanici, jejíž jméno, Ringway, se po válce stalo pro Čechoslováky synonymem aktivního boje proti nacistům. Právě zde, v místě ležícím nedaleko Manchesteru, se většina československých vojáků poprvé setkala s výsadkářským výcvikem. Poté co prošli teorií a naučili se balit a ukládat padáky do speciálních kontejnerů, čekala je praxe. Během pozemní přípravy trénovali skoky ze speciální tréninkové věže a také z automobilu. Museli například zvládnout seskok z korby vozu jedoucího rychlostí 15 mil za hodinu, tedy asi 25 kilometrů za hodinu, s dopadem do parašutistického kotoulu. Zvláštní pozornost byla věnována i správnému vysazení z otvoru v trupu letadla.

Většina mužů absolvovala pět seskoků, některé v noci. Skákalo se jak z letounu Whitley, tak také z upoutaných horkovzdušných balonů. Po úspěšném zakončení kurzu byli odesláni zpět ke svým jednotkám, kde čekali na povolání do akce.

Heydrich, nebo K. H. Frank?

Již 3. října 1941, pár dní po Heydrichově nástupu do úřadu, se u plukovníka Františka Moravce konala schůzka, na níž se Jozef Gabčík a Karel Svoboda dozvěděli, že je nutné decimovaný domácí odboj podpořit výrazným činem – útokem buď na Reinharda Heydricha, nebo na státního tajemníka Karla Hermanna Franka.

Druhého ze jmenovaných si ale velení armády brzy rozmyslelo. Bylo jasné, že akce proti jakémukoli vrcholnému představiteli okupační moci povede v protektorátu k represím, a Heydrich stál v hierarchii nacistické říše mnohem výše než pouhý státní tajemník úřadu říšského protektora. Jako třetí muž nacistické hierarchie (po Hitlerovi a Himmlerovi) a šéf bezpečnostních složek třetí říše představoval Heydrich mnohem lákavější cíl. Roli navíc sehrály i zmíněné popravy vysokých důstojníků československé armády, které inicioval a podepsal. Vojenské vedení v exilu se chtělo pomstít za vraždy svých kolegů a přátel.

Termín byl stanoven vskutku šibeniční, neboť k útoku mělo dojít k výročí vzniku republiky 28. října 1941. Do protektorátu se parašutisté měli vypravit již 10. října. Jenže tyto plány zmařilo zranění Karla Svobody při závěrečném cvičném nočním seskoku z balonu. Akce pak byla pozastavena s tím, že se uskuteční v příštím vhodném operačním období, a Jozef Gabčík doporučil na Svobodovo místo svého blízkého přítele Jana Kubiše.

Čtrnáctého října odcestovali Gabčík a Kubiš opět do Skotska, kde se podrobili doplňujícímu speciálnímu výcviku pod patronací dvojice britských specialistů: kapitán Eric Anthony Sykes byl vynikajícím instruktorem pro střelbu z ručních zbraní, kapitán John Tobin Bush patřil k naprosté špičce mezi učiteli práce s trhavinami a výbušninami.

Excelentní výsledky – až na maličkost

Členové Anthropoidu se během šesti dnů intenzivně učili střílet jak v terénu, tak i mezi domy či v interiérech, a to včetně tzv. pudové intuitivní střelby bez míření, při níž je důležitější rychlost prvního výstřelu než jeho úplná přesnost. Spatřit část tohoto výcviku lze i dnes ve filmu Atentát, jejž režisér Jiří Sequens natočil v roce 1964 a u něhož někteří z mužů, kteří výcvikem prošli, působili jako poradci. Rukama obou československých vojáků prošly různé pěchotní zbraně, krátké i delší – například pistole Colt 38 Super, lehký kulomet Bren i samopal Sten, který byl později při útoku skutečně použit. Součástí tohoto drilu byla i práce s trhavinami a vrhání granátu. Jozef Gabčík a Jan Kubiš byli ze strany svých instruktorů na závěr hodnoceni jako excelentní dvojice.

Získané dovednosti se jim hodily nejen v době těsně po seskoku, kdy se museli zorientovat v neznámém a nepřátelském prostředí, ale odrazily se i při samotném útoku a okamžicích následujících těsně po něm. Hlavně se však projevily v závěrečném dějství celé operace, když vycvičení parašutisté dokázali v pravoslavném kostele v Resslově ulici po dlouhé hodiny odolávat mnohonásobné přesile lépe vyzbrojených útočníků.

Ze Skotska pak zamířili na další kurz do hrabství Hertford. Na přísně tajné základně prošli dalším výcvikem v práci s trhavinami pod vedením majora Cecila V. Clarka. Za zmínku stojí, že to byl právě tento britský důstojník, který z protitankového granátu vzor 73 vytvořil bombu, již Jan Kubiš vrhl po jedoucím Heydrichově mercedesu.

Následující zastávkou v tréninku bylo další tajné zařízení, Aston House v Hertfordu. Právě tady vznikal plán útoku a Gabčík s Kubišem zde nacvičovali hod na jedoucí vozidlo. Jenže trefit cvičný automobil Austin doporučenou technikou spodního hodu se ukázalo pro oba Čechoslováky jako velice těžký úkol. Chyběla jim totiž praxe, kterou jejich britští instruktoři od dětství získávali při kriketu, v němž je spodní hod běžnou součástí hry. Většina Čechoslováků ani netušila, že takový sport existuje. Nakonec však i tento úkol zvládli, byť v hodnocení Jana Kubiše se objevuje poznámka „Praxe pomalá“.

Jak měl útok na zastupujícího říšského protektora podle ideálního scénáře vlastně vypadat? Dokumenty z britských archivů hovoří poměrně jasně. První bombu měli parašutisté hodit na přední část automobilu s tím, že výbuch zabije, či aspoň zneškodní řidiče a vůz zastaví. Následně by na vůz vrhli druhou bombu tak, aby zasáhla zadní sloupek, zadní okno či zadní dveře. Poté měli na posádku automobilu vystřelit dávku ze samopalu Sten, případně ji postřílet z bezprostřední blízkosti pistolemi Colt 38 Super.

Kromě kombinace hodu bomby a střelby zblízka byly zvažovány i alternativní formy útoku. Uvažovalo se například o možnosti vykolejení vlaku, v němž by zastupující říšský protektor cestoval, o otravě potravin dodávaných do zámku, kde bydlel, či o podminování a vyhození silnice do povětří v okamžiku, kdy by tudy projížděl protektorův vůz. Definitivní způsob útoku a jeho provedení byly však ponechány na členech Anthropoidu, až budou mít po seskoku do vlasti dostatek potřebných informací.

Většina domácích diváků je díky filmu Atentát přesvědčena, že Jozef Gabčík před vozem zastupujícího říšského protektora přebíhal a v okamžiku, kdy chtěl vystřelit smrtelnou dávku, se zbraň zasekla. Následně pak Jan Kubiš po vozidle hodil bombu, která vybuchla na stupátku v pravé zadní části Heydrichova mercedesu. Střepiny z ní, úlomky karoserie a kusy sedadla zranily zastupujícího protektora na zádech. To je však pravda jen zčásti: přebíhání před vozidlem si vymyslel režisér Jiří Sequens, aby scéna byla akční a ve filmu dobře vypadala. Ve skutečnosti stál Jozef Gabčík na kraji chodníku, takže hlavu potenciální oběti měl jen pár desítek centimetrů před hlavní své zbraně. Ta však skutečně nevystřelila. Jak se píše v konceptu zprávy protektorátní policie, který v Archivu bezpečnostních složek v Praze nalezl v roce 2015 historik Vojtěch Šustek, mohl za to vzpříčený náboj.

Proč se nakonec akce uskutečnila v obráceném pořadí, než bylo v Británii plánováno, zůstává otázkou, na kterou nikdy nebude nalezena jasná odpověď. Do děje totiž mohlo vstoupit příliš mnoho proměnných. Mohla za to nervozita z dlouhého čekání, neboť Heydrich jel toho dne do Prahy o dost později, než jezdíval obvykle, vyšší rychlost vozu, nebo snad celkový stres?

Sebevražedná mise

Ač to od nich velení nepožadovalo, sami Gabčík s Kubišem prosadili do plánu Anthropoidu formulaci, že „operaci mají v úmyslu provést bez ohledu na to, zda bude, či nebude příležitost k následnému úniku“. Dobrovolně tím ze své mise vytvořili misi sebevražednou. Jejich šance na přežití nebyly vysoké ani v případě úspěšného útěku po akci. Údajně plánovaný návrat do Velké Británie, o němž se lze v některých textech dočíst, nebyl tehdy proveditelný, neboť neexistovalo letadlo schopné doletět z Londýna do protektorátu, zde přistát a vrátit se zpět. Podobná záchranná mise se dala uskutečnit při akcích francouzských odbojářů, kdy cesta znamenala „pouhý“ přelet Lamanšského průlivu. Této bezvýchodné situace si byli oba vojáci vědomi.

Lze se domnívat, že kdyby nebyl úkryt parašutistů v kryptě kostela v Resslově ulici prozrazen, Gabčík s Kubišem by se přesunuli na jiné místo v protektorátu. Nejspíše by se přidali k některé z odbojových skupin působících ve velkých městech, která poskytovala potřebnou anonymitu, nebo k partyzánům operujícím v pohraničních horách. Toto štěstí ale neměli. Osmnáctého června 1942 po hrdinném boji – spolu s pěticí dalších parašutistů ze čtyř výsadků (Adolf Opálka z Out Distance, Josef Valčík ze Silver A, Jaroslav Švarc z výsadku Tin, Josef Bublík a Jan Hrubý z výsadku Bioscop) – padli.

Autor je novinář a publicista, napsal několik knih s tematikou československého odboje za druhé světové války.