Chci na Hrad

Skoro to vypadá, že se Českem šíří další nákaza. Útočí na jedince, kteří ve svých profesích dosáhli solidních pozic, a projevuje se jejich zvýšenou snahou zaujmout veřejnost. Hlavním symptomem je vyhýbavost, když dojde na otázku, jestli se dotyčný náhodou nechce stát českým prezidentem (nebo prezidentkou). Do řádných voleb zbývá mírně přes rok, kvůli závažnému onemocnění a nejisté prognóze Miloše Zemana nicméně může bitva začít v podstatě kdykoli. Zájemci o Hrad se proto už teď předhánějí v aktivitě a řeší zásadní rébus: kdy bude nejlepší oficiálně ohlásit kandidaturu.

Cibule a alibi

Na sociálních sítích se bývalý náčelník generálního štábu a pozdější nejvyšší vojenský představitel centrály NATO Petr Pavel často prezentuje jako tvrďák v kožené bundě, který se po světě nejraději pohybuje na motorce. Přesto mu někdy zkříží plány počasí. Tak jako před Vánoci v severočeských Podbořanech, kam se vypravil na setkání s občany. Kvůli dešti dal Pavel nakonec přednost pohodlí svého vozu, což se ukázalo jako prozíravé rozhodnutí: nejen že nezmokl, ale ještě mohl do kufru pohodlně vměstnat tři pytle cibule od svých fanoušků.

Jeden z horkých favoritů boje o budoucího prezidenta Pavel každopádně v Podbořanech nesbíral jen proviant, stačil tu především stihnout besedu na gymnáziu, krátkou prohlídku výstavy o „neobyčejných mužích a ženách“, kteří v 1. československém armádním sboru bojovali během druhé světové války, a v podvečer setkání s veřejností ve zdejším kině.

„Jak moc zvažujete prezidentskou kandidaturu?“ míří hned jedna z prvních otázek na terč. „Jsem rozhodnutý do toho jít, ale nenastal ještě čas na oficiální oznámení,“ odráží tázajícího Pavel. „A co když bude kandidovat Babiš? Máte proti němu šanci?“ nenechá se odbýt tazatelka. „Nechci předjímat, kdo bude kandidovat. Ale pokud se rozhodne kandidovat kdokoli, je to jedině dobře. Lidé budou mít si z čeho vybírat,“ reaguje Pavel.

Znesvářená parlamentní politika, jak vzápětí generál popisuje, by ho nebavila. Do tohoto světa by nešel, protože aktivní zapojení do permanentního konfliktu by mu „nepřinášelo štěstí“. S prezidentstvím je to však podle něj jiné, protože je to funkce, která umožňuje hledat ve společnosti smír, a to je prý přesně to, co by ho naplňovalo. „Prezident by měl politické rozmíšky mírnit. Měl by využít svoji roli a váhu a být moderátorem napětí,“ kreslí svoji vizi úřadu generál.

Že takhle dokáže fungovat, ilustruje na svém dřívějším působení v NATO, kde třicet členských států prosazovalo – často tvrdě – velmi protichůdné názory. Za Pavlovy éry se zde nejčastěji střetávaly v pohledu na Rusko, které po anexi Krymu a okupaci východních částí Ukrajiny zvyšovalo svoji agresivitu. „Prosazoval jsem realistický přístup,“ popisuje přítomným Pavel s tím, že v jeho středu bylo zohlednění zájmů zemí, které chtěly s Moskvou kompletně přerušit vztahy, i těch, které s ní chtěly mluvit dál, jako by se nechumelilo.

„Rusku jsme dali jasně najevo, že jeho chování na Ukrajině je nepřijatelné. Tím, že jsme ale dál udržovali i komunikační linku, jsme dokázali předejít některým zbytečným konfliktům,“ říká. Část sálu v ten moment souhlasně kýve, další to označují za alibistickou snahu zalíbit se všem. „Mě tedy nepřesvědčil. Vadí mi, že byl v osmdesátých letech v KSČ. Navíc mi přijde, že je názorově druhý Drahoš,“ říká na konci debaty jedna z posluchaček s odkazem na neúspěšného vyzývatele Miloše Zemana z posledních prezidentských voleb, který získal nálepku, že nikdy nezaujme jasný postoj. „Já bych mu to hodila. Na Babiše by měl. Je chytrý, má zkušenosti, taky je to fešák, strhne ženy,“ oponuje další návštěvnice.