Kouzlo dotyků

Abych byl upřímný, nedovedu si představit, že bychom si ještě někdy měli podávat ruce,“ prohlásil loni v létě proslulý imunolog a jeden z hlavních tahounů amerického boje s pandemií koronaviru Anthony Fauci. Se svou skepsí ohledně budoucnosti mezilidských dotyků není sám. Názor, že s objímáním nebo potřásáním rukou mimo okruh nejbližší rodiny je nadlouho (anebo možná nadobro) konec, vyjádřila během uplynulého roku řada dalších odborníků.

Taková prognóza může znít přehnaně, i tak je ale zřejmé, že uplynulé měsíce ostražitosti vůči všudypřítomné infekci náš fyzický kontakt s okolním světem opravdu proměnily. Podání ruky se stalo předmětem vyjednávání, sáhnutí na cokoli ve veřejném prostoru spouští v mysli kaskádu myšlenek na možnou nákazu následovanou překotným hledáním dezinfekce. Dotyk, v živočišné říši ten nejběžnější prostředek zakoušení světa, se zkrátka během jediného roku zproblematizoval jako snad nikdy předtím.

A paradoxně se tak děje právě ve chvíli, kdy věda po dekádách přehlížení začíná jeho význam pro lidský život naplno doceňovat. Hmat, nazývaný americkou výzkumnicí a psycholožkou Tiffany Field „matkou všech smyslů“, se ve světle aktuálních vědeckých poznatků jeví jako klíčová součást lidského vývoje, nezbytná podmínka naší spokojenosti a dost možná i faktor přímo utvářející prožitek vlastního já. „Hmat je neopěvovaný smysl,“ napsal v časopise The New Yorker esejista Adam Gopnik. „Ten, na kterém závisíme nejvíc, a přitom o něm mluvíme nejmíň.“

Možná je současný dotykový půst dobrou příležitostí tenhle dluh trochu splatit.

Experiment

„Potřebujeme čtyři objetí denně, abychom přežili, osm, abychom se udrželi ve formě, a dvanáct, abychom mohli růst,“ napsala americká zakladatelka rodinné terapie Virginia Satir. A přestože s ní člověk může intuitivně souhlasit, z hlediska přísných vědeckých důkazů role dotyků pro vývoj a duševní zdraví donedávna nebyla zdaleka tak jasná.

V první polovině 20. století dokonce převažoval názor přesně opačný. Jeden z velikánů psychologie James B. Watson ve své vlivné knize z roku 1928 doporučoval rodičům omezit fyzický kontakt s potomky na minimum: „Nikdy je neobjímejte a nelíbejte, nikdy je nenechte sedět na vašem klíně,“ psal Watson a zástupy rodičů jeho návod na výchovu spořádaně racionálních bytostí následovaly.

Šedesátá léta pak sice přinesla přesně opačnou „teorii citové vazby“, podle níž pevnost vztahu mezi rodičem a malým dítětem zásadně předurčuje budoucnost člověka a vzájemný hmatový kontakt v tom hraje klíčovou roli. Velká část vědců však celou teorii vnímala coby „měkký“ psychologický koncept, domněnku čekající na svůj skutečný důkaz.

A ten se nakonec dostavil s děsivou přesvědčivostí. Autorem nejkomplexnějšího experimentu prokazujícího důležitost dotyků pro blaho jedince se stal rumunský komunistický diktátor Nicolae Ceauşescu. Ve snaze posílit uvadající porodnost ve své zemi v osmdesátých letech uvalil vysoké daně na bezdětné jedince a zároveň zakázal interrupce. Když pak v důsledku toho začalo rychle přibývat odložených dětí, zřídil pro ně síť ústavů, v nichž se jim dostávalo jen základní mechanické péče. Jedna sestra tu měla na starost desítky kojenců, kterým pouze měnila pleny a sunar v lahvích připevněných na ohrádkách postelí. Jinak se dětí nikdo nedotýkal.

Televizní záběry z rumunských sirotčinců po pádu železné opony vyvolaly mezinárodní zděšení, psalo se o „dětském gulagu“ a západní země spustily programy adopcí ústavních sirotků. Do čerstvě svobodné země ale časem zamířili také vědci, kteří v tomhle dědictví totality vytušili příležitost zmapovat důsledky masivního deprivačního experimentu, jaký by žádná etická komise nikdy nepovolila.

Americká psycholožka Mary Carlson byla jednou z prvních a z východu se vracela otřesená. Její výzkum ukázal, že ústavní děti jsou fyzicky i mentálně o polovinu opožděné oproti svým vrstevníkům vyrůstajícím v rodinách, trpí dramatickými problémy v chování a v jejich krvi koluje abnormálně velké množství stresových hormonů. A jak ukázalo pozdější sledování, následky zanedbání v raném dětství se nikdy nespraví. Ceauşescovy děti dodnes trpí celou řadou duševních potíží, neschopností navazovat vztahy, velká část skončila na ulici, ve vězení nebo na uzavřených odděleních psychiatrických léčeben. „Myslím si, že by to mohlo pomoci uvědomit si význam dotyku pro vývoj dítěte,“ shrnula Mary Carlson, když v druhé polovině devadesátých let představovala výsledky svého bádání.