Slabé chvilky pro každého
Dříve jsme si uměli veřejně přiznat, že nám svět jednoduše přerůstá přes hlavu
Duben 1935 byl neklidný měsíc. Nezaměstnanost ve Spojených státech dosáhla dvaceti procent. Očekávaná vakcína proti obrně nedokázala projít testováním. V novinách se poprvé objevil výraz „prachová mísa“ – rozsáhlé větrné bouře tehdy s sebou odnesly velkou část povrchu Oklahomy. A časopis Fortune své čtenáře seznámil s pojmem „nervové zhroucení“.
Článek, který brzy vyšel i v knižní podobě o rozsahu 85 stran, citoval experty, „jejichž jména patří v oboru mentální hygieny k nejzvučnějším“. O čem byl? Psychický kolaps se podle něj měl brzy nevyhnutelně stát „hlavním zdrojem strádání v moderním světě, tak častým jako obyčejná rýma“. Podlehnout mu mohl kdokoliv, příčinu k němu mohlo zavdat téměř cokoliv a člověk pak „nebyl schopen pokračovat v běžném každodenním životě“. Jako řešení psychického kolapsu se nabízel odpočinek, pokud možno v jednom z luxusních sanatorií představených o několik stránek dále.
Všichni se asi shodneme, že právě v tuto chvíli žijí Američané v neklidných časech znovu. Pandemie. Lesní požáry. Domácí výuka na dobu neurčitou. Povolební politický chaos. TikTok. Tušení neodvratného kolapsu pravděpodobně nikdy nestálo na pevnějších empirických základech. Jenže dnes již společensky přijatelné východisko chybí. Nemůžeme odjet na šest týdnů třeba do Hartfordova sanatoria, jednoho z léčebných ústavů popsaných ve zmíněném časopise Fortune – všechny podobné instituce od té doby zanikly nebo se proměnily v psychiatrické léčebny, do nichž je možné nastoupit pouze…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
