Když nějaký nešťastník „sedne někomu na vějičku“ nebo „sedne někomu na lep“, znamená to, že se dotyčný nechal od někoho oklamat či napálit, zkrátka naletěl. Je to politováníhodné a smutné, ale tak už to na světě chodí. Ale proč zrovna na vějičku nebo na lep?
Pro objasnění původu těchto rčení se na chvíli vydáme do ptačí říše. V dávných dobách, když se ptáčníci pokoušeli lapit ptáčka, tak mu sice nezpívali, ale nastražili na něj past v podobě vějičky – proutku potřeného lepkavou hmotou, většinou z bobulí ochmetu či jmelí nebo ze smůly, na kterou se drobný divoký opeřenec po dosednutí přilepil, tedy sedl na lep. Proutek byl volně připevněný na stromě nebo na keři, takže pod vlastní tíhou opeřenec spadl na zem, kde jej pak sebral ptáčník. Pták měl tedy smůlu, a to doslova na sobě i obrazně.
Slovo „vějička“ je starobylé, jde o zdrobnělinu od praslovanského pojmu „věja“ – „ratolest, zelená větev“. Stejný výraz pro větev měla i staroslověnština, v češtině se však neujal, tedy až na zmíněné rčení.
Dnes už lidé takto ptáky neloví, v Česku je to navíc zakázané, takže polévku z pěnkavy nebo sýkorky na jídelním lístku v restauraci nenajdete. Možností, jak sednout někomu na vějičku, je však celá řada.
Svoje vějičky v podobě lákavých, více či méně splnitelných slibů na nás například líčí politici před volbami, kdy na sociálních sítích, v médiích i na billboardech slibují kdeco, aby se pak po hlasování téměř vše vrátilo do starých kolejí, nebo se věci v některých ohledech…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
