V pohybu

Je úterý 2. února. Venku sice příjemné dva stupně nad nulou, jinak počasí, že by člověk s autem ven nevyjel, ale já stejně nejradši chodím všude pěšky. Začíná další den seniora 65+.

Uvařím si kafe, přesunu se do obýváku, abych rozhodil na sítě něco pozitivní motivace pro všechny, kteří hledají, jak učinit svůj život hezčí, příjemnější, zdravější, šťastnější. Dnes je to například tip na deset týdnů pro nastartování pozitivních životních změn.

Abych nezůstal jen u pasivních rad, jdu příkladem a vyrážím se svou ženou Danou do našeho fitka, které jsme si na konci loňského dubna, když byla všechna zavřená, udělali v garáži. Auto jsme vyhodili na mráz, uklidili tu a natahali jsme sem vše, co jsme na cvičení již měli – veslák, rotoped, činky, medicinbal, bednu. K tomu jsme koupili multipress, další činky, kettlebelly, gumy, prostě co se dalo v provětraných e-shopech sehnat.

No a od té doby tam pravidelně chodíme něco se sebou dělat, abychom úplně nezpuchřeli. Dana jako fitnesska je tam skoro denně, já tam chodím zase od začátku roku třikrát týdně. Dnes to byl konkrétně trénink zaměřený na posilování zad, prsou a břicha, ve čtvrtek to bude kruháč a v sobotu nohy a ruce.

Po hodince v garáži mě vzala naše smečka tří whippetů (středních chrtů) na vycházku, která v tuto dobu spočívá ve zhruba šesti kilometrech, kdy chvilku stojíme, čučíme, očucháváme, očuráváme – a já podupávám, abych se zahřál, protože se už třetí zimu snažím otužovat a chodím dole bez. V kraťasech.

V příštím okamžiku smečka získá pocit, že je něco ve vzduchu, a rozběhne to třístovkou z místa a já za ní vlaju, křičím, snažím se ji přimět k zastavení nebo alespoň ke zpomalení. Marně. Dokud mají pocit, že jim něco uniká, tak bez ohledu na to, že nestíhám. Prostě těch šest kilometrů je takový náhodný intervalový trénink, dnes navíc okořeněný tím, že všude samý led, což jen zrychlilo můj let.

Po odtažení smečky domů jdu na nákup. Do nejbližšího obchodu to mám osm set metrů a po rovině, to mě ale moc nebere, proto jsem šel raději dva kilometry pěkně do kopce, protože: každý krok se počítá, a když chce být člověk i ve věku 65+ fit, tak tohle je nejlepší způsob, jak toho dosáhnout.

Prostě chodit, chodit, chodit. Či běhat, kam to jen jde. Držím se toho už přes padesát let a fakt to funguje a doporučuju úplně všem. Ostatně hlavně o tom jsou ta moje motivační moudra a články. O tom, že pohyb je základem zdraví a fyzické kondice a že k tomu, abyste byli zdraví a v kondici, nemusíte nutně sportovat, že stačí se prostě hýbat.

Po obědě jsem si dal kávu se šlehačkou, kterou mimochodem chrtí smečka přímo miluje, a tak vždy přibíhá, abych jí dal taky líznout. Po kafi jsem si dal jako obvykle svých dvacet. Přece jenom už nejsem nejmladší, a navíc je to skvělý způsob, jak si dobít baterky na zbytek dne.

Odpoledne – krátká procházka s manželkou do Zásilkovny. Pak vyčistit krbová kamna, nařezat dříví (ručně), sednout k počítači a napsat nový článek na stránky Běžecké školy. Vymyslet nové zamyšlení na příští den a den pomalu končí.

Když to shrnu, tak hodinky mi ukazují, že jsem aktivně spálil okolo 1000 kalorií a v pohybu byl skoro tři hodiny.

Chápu, že pro většinu seniorů je můj životní styl docela nepochopitelný, po pravdě pro mě je zase nepochopitelné, že bych žil jinak. Patřím ke generaci, kdy jsme si po absolvování školy říkali: „Mládí v čudu a do důchodu daleko“, přitom jsme se těšili, až ten den, kdy nebudeme muset povinně pracovat, přijde. Že si konečně budeme moci užívat života podle svých představ. Musím říct, že mně se tenhle sen splnil dokonale, a tak si užívám každou minutu, každou hodinu, každý den, každý měsíc, každý rok, co to jen jde. A o to si, myslím, v životě jde a je jedno, jestli vám je 10, 20, 30, 40, 50 nebo 60, protože věk je jen číslo.

Autor učí běhat.