Reportér nikdy neumírá

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

Vzhledem k dlouhodobě zavřeným knihkupectvím by novinář od setkání se dvěma majiteli malého slovenského nakladatelství Absynt čekal docela pochmurnou náladu. Juraj Koudela a Filip Ostrowski se ale z okének videochatu usmívají a svorně říkají, že se jim i přes pandemii loni podařilo udržet roční obrat na běžné hladině. V případě jejich podniku sídlícího v Žilině jde o půl milionu eur, tedy zhruba 13 milionů korun. „Měli jsme mnohem větší ambice, ale že jsme meziročně neklesli, je obrovský úspěch,“ pochvaluje si Koudela a Ostrowski dodává: „Čtenáři nás mají rádi, je to komunita, která vnímá, že nás potřebuje.“

Absynt není klasické nakladatelství se zaměnitelnou produkcí. V česko-slovenském prostoru je jediné, které se ve své edici Prokletí reportéři specializuje na vydávání literárních reportáží. Ve světě oblíbeného žánru, který se pomalu začíná prosazovat i u nás. Koudela s Ostrowským na náš trh posílají literární reportáže už pátým rokem a letos se chystají vydat dalších sedm knížek v češtině. Mezi světové špičky, na které se nakladatelství soustřeďuje, se ale ani letos nezařadí žádný český novinář. Proč tomu tak je?

Svět v kapce vody

Nejnovějším titulem z produkce Absyntu v češtině je kniha redaktora amerického magazínu Wired Brendana Iana Koernera Nebe patří nám. V originále osm let starý text na ploše čtyř set stran popisuje podivnou epidemii, jež postihla Spojené státy v letech 1961–1972. Nešlo o nemoc, i když svým způsobem ano. Frustrace z nekončící války ve Vietnamu vedla část americké společnosti k tak radikálním krokům, že během této dekády došlo k únosům celkem 159 komerčních letadel. Než se úřady rozhýbaly a zavedly přísné kontroly na letištích, udály se i tak bizarní případy, jaký si Koerner vybral za osu svého vyprávění: příběh Afroameričana Williama Rogera Holdera, kterému se podařil vůbec nejdelší únos v historii Ameriky, přičemž se po útěku z USA stačil zapojit do mezinárodního revolučního hnutí, stát se celebritou, aby nakonec po návratu domů zemřel v osamění jako vyšinutý, politováníhodný člověk, jemuž se nepodařilo pohnout kolem dějin.

Koerner se při psaní knihy stačil sejít s Holderem a s většinou aktérů jeho příběhu. Ze vzpomínek a archivních materiálů sestavil nejen barvitou historii vzdušného pirátství, ale i obecnou zprávu o lidech, kteří se pod tlakem dopouštějí neuvěřitelných věcí. Vykreslování dobové atmosféry a vnitřních emocí únosců a jejich obětí je pro Koernera stejně důležité jako přinášení zjištěných faktů. „Literární reportáž musí být pravdivá a zároveň musí mít určitou estetickou formu. Důležité je, že hlavní postavou je novinář, který celý příběh vypráví,“ připomíná principy žánru Juraj Koudela a jeho kolega Filip Ostrowski doplňuje: „Bez faktů by se kniha samozřejmě neobešla. Ale situaci nám reportér zpřítomňuje hlavně emocemi a atmosférou. Díky tomu se z jedné konkrétní události stává univerzální téma. Možná to zní jako klišé, ale principem literární reportáže je udržet celý svět v kapce vody.“

Podobných „kapek“ už vyšlo v Absyntu skoro 70. Některé jen slovensky, jiné pouze česky, některé v obou jazycích. Najdeme mezi nimi monumentální svazek o ukrutných činech Anderse Breivika, bláznivý příběh otce více než dvou stovek dětí, stručnou historii Ku-klux-klanu, investigativní vhled na okolí Vladimira Putina i zprávu o dětských žoldácích v Ugandě. Poslední zmíněný titul Noční poutníci napsal Wojciech Jagielski, klasik takzvané polské školy reportáže, jejíž věhlas se do světa šíří od sedmdesátých let a jejímž výrazným představitelem je v Česku populární autor Gottlandu Mariusz Szczygieł. Jagielski Noční poutníky sestavil neortodoxní metodou. Protože při sběru materiálu v Africe narážel na další a další osudy malých antihrdinů, složil z nich jednu smyšlenou postavu, z jejíž perspektivy o bojích vypráví. Díky tomu, že se tím ocitl na hraně mezi literaturou faktu a beletrií, působí jeho kniha tak plasticky, jak to jen jde.

Právě z tradice polské literární reportáže si majitelé Absyntu berou největší inspiraci. Oba polské knížky četli už od dětství, Koudela má koneckonců polskou matku a Ostrowski se narodil v Krakově, kde dodnes žije se slovenskou manželkou. Přiznávají, že na podobné postupy, které si v tvorbě dovolil někdejší reportér listu Gazeta Wyborcza Jagielski, v česko-slovenském novinářském prostředí zatím nenarazili. I kvůli tomu v Absyntu zatím vydali jen jednu knihu slovenskému autorovi: reportérovi Denníku N Andreji Bánovi, který pro ně sepsal příběhy z celého Slovenska pod názvem Slon na Zemplíně. „Literární reportáž je náročná, nedá se napsat z kanceláře. Autora stojí příprava strašně času, musí knize přizpůsobit osobní život, a navíc se podřídit práci s literárním redaktorem, který ho tlačí, aby někdy emoce upřednostňoval před fakty,“ vysvětluje úskalí žánru Filip Ostrowski.

V Absyntu letos přibudou další dva původní slovenské tituly. Jeden majitelé nakladatelství ještě nechtějí prozrazovat, druhým bude kniha zahraničního zpravodaje deníku SME Lukáše Onderčanina. Ten napsal o historii meziválečného dělnického hnutí Interhelpo, jehož součástí byl i pozdější šéf KSČ Alexander Dubček. „Naši novináři často nechtějí při práci obětovat tolik jako Andrej Bán, nechtějí nebo nemohou tolik riskovat,“ přemýšlí nad malým počtem česko-slovenských literárních reportáží Ostrowski. V Absyntu proto vyšla z české produkce jen reedice knihy Jana Urbana z poloviny devadesátých let o válce v Bosně Všem sráčům navzdory. Snaha získat pro nakladatelství nějakého dalšího českého autora či autorku zatím vyšla naprázdno.

Vždy nad hrdinou

„Jen s malou trochou nadsázky lze říci, že dějiny reportáže v Česku rovná se boj o reportáž. Nejde jen o to, jak dlouho trvalo, než byly u nás literární reportáže uznány za součást umělecké literatury. Česká reportáž nikdy nepatřila v evropském (a americkém) srovnání k nejstatečnějším. A nikdy nedokázala zásadně změnit, třeba jen v jediné konkrétní věci, společenské poměry,“ píše vysokoškolský pedagog František Schildberger v knize Podoby české literární reportáže, kterou zcela čerstvě vydala Masarykova univerzita. Schildberger v ní zmapoval historii žánru v českých zemích do roku 1989 a soustředil se i na otázku, proč u nás na rozdíl od anglosaského či polského prostoru nemá literární reportáž silnější zastoupení.

Jedním z důvodů je podle něj to, co naznačoval již Ostrowski: zdejší autoři nikdy neměli snahu jít na hranu jako třeba norská novinářka Åsne Seierstad, která zmíněný Breivikův portrét nepojala jako zprávu o monstru. Napsala vlastně o úplně obyčejném klukovi, u kterého by stačilo, kdyby si jeho okolí včas všimlo, že se vydal na scestí, a knihu proto nazvala Jeden z nás. Příběh o Norsku. Nabízet čtenáři jiný pohled na událost, než jaký měl už před přečtením reportáže, si u nás před revolucí podle Schildbergera dovolil důsledně jen Egon Erwin Kisch. Prvorepublikový průkopník žánru, který mimochodem psal německy. Stejně významnou příčinou nízkého počtu literárních reportáží je potom fakt, že u nás po roce 1948 prakticky neexistovaly a vzhledem k minimálnímu počtu Kischů v naší předcházející historii nebylo po revoluci moc na co navazovat.

Ne že by tu po roce 1989 nevznikla spousta vynikajících novinářských knih. Většinou jde ale o cestopisy, rozhovory, eseje či investigativní nebo analytické texty, které se obejdou bez základního stavebního prvku každé literární reportáže. Tím je postava reportéra, která postupně před čtenářem odkrývá z vlastní perspektivy jednotlivé vrstvy děje. František Schildberger upozorňuje na unikátní vlastnost tohoto vypravěče: „Zatímco v běžné beletrii smrt literární postavy patří k jejímu běžnému ,životu‘ a často právě charakteristicky završuje příběh, reportér nikdy neumírá.“ Reportér jako autor knihy vždy stojí nad hlavním hrdinou, jen na něm záleží, kam ještě nechá čtenáře nahlédnout, kdy děj utne a v neposlední řadě i to, nakolik by se měl čtenář s popisovaným fenoménem ideově ztotožnit. A právě takoví novináři začínají na náš knižní trh pronikat.

Jedním z nich je někdejší zahraniční zpravodaj České televize na Blízkém východě Jakub Szántó. V roce 2018 mu v Argu vyšla literární reportáž Za oponou války, ve které barvitě, místy až tělesně popsal práci válečného zpravodaje. Knihy se prodalo přes 16 tisíc kusů a loni na ni ve stejném nakladatelství navázal titulem Z Izrastiny s láskou. Jak už název napovídá, Szántó v novince nabízí průlomový pohled na konflikt mezi Izraelem a Palestinou, který podle něj nevychází zdaleka jen z antisemitismu – zlo zde vyvěrá na obou stranách. Historické analýzy v knize střídá se svým přímým svědectvím, díky kterému mohou čtenáři děj vnímat z první ruky.

Nehledě na pandemii se knihy loni prodalo deset tisíc výtisků. A stejné prodeje hlásí i další loňský titul z Arga, Rozpojené státy napsané rovněž reportérem České televize Martinem Řezníčkem. Autor publikaci složil z příběhů obyčejných i neobyčejných Američanů, které v Americe posbíral během pěti let. Také Řezníček se soustředil na rozkrývání stereotypů, jež o zemi máme, aktuálně je kniha vyprodaná a chystá se dotisk rozšířený o postřehy z nedávných prezidentských voleb.

Jak přiznává programová ředitelka Arga Hana Gelnarová, takový čtenářský zájem o obě knihy nakladatelství příjemně překvapil. Vždyť Szántó se v žebříčku nejprodávanějších knih v kategorii naučná literatura sestavovaném Svazem českých knihkupců a nakladatelů na konci roku držel v první šestce, jíž bezkonkurenčně vévodilo čtivo úplně jiného druhu: kuchařka Zdeňka Pohlreicha. Gelnarová tak momentálně s kolegy řeší, zda by se nevyplatilo přímo oslovovat další české reportéry s nabídkou na konkrétní tituly.

Jinou optikou

Nejúspěšnějším počinem slovenského nakladatelství Absynt je Modlitba za Černobyl, které se zatím prodalo 15 tisíc kusů. Úspěchu literární reportáže Bělorusky Světlany Alexijevič pomohlo nejen udělení Nobelovy ceny za literaturu, které přišlo krátce poté, co s ní Juraj Koudela a Filip Ostrowski podepsali smlouvu, ale také popularita seriálu HBO Černobyl, který se dotyčnou knihou inspiroval. Obvykle se prodeje v Absyntu pohybují v průměru kolem tří až pěti tisíc výtisků. „Nejsme zaměření na bestsellery. Budujeme silnou edici, ke které se vracejí loajální čtenáři,“ vysvětluje Ostrowski strategii nakladatelství, jehož produkce se v knihkupectví bezpečně pozná nezaměnitelnou, jednotnou grafickou úpravou obálek z přírodního papíru.

Z českých adeptů na zařazení do edice Prokletí reportéři Koudela výslovně zmiňuje Petru Procházkovou, která aktuálně pracuje pro Deník N. Její texty jsou ostatně – spolu s reportážemi Jáchyma Topola – literárními odborníky uváděny jako jediné příklady, které se blíží úrovni vzhlížené polské reportážní školy: od konkrétního případu jsou oba autoři schopní se dostat k univerzálním mechanismům, jež stojí v pozadí příběhu. Mnohem obvyklejší cestou zdejších publikujících novinářů jsou ovšem ostré investigativní portréty, jaké známe v podání redaktora Reportéru Jaroslava Kmenty, u nichž už názvy prozrazují (Boss Babiš,Rudý Zeman), že nejde o snahu podívat se na atraktivní téma jinou optikou.

Anebo takzvané dokumentární knihy. Jedna z nich momentálně také s 10 tisíci prodanými kusy atakuje nejvyšší prodejní příčky. Pod názvem Pandemie vyšla v Knize Zlín a Michal Kubal ji s Vojtěchem Gibišem pojali jako chronologickou kroniku aktuálních událostí vycházející z rozhovorů s bojovníky s nemocí covid-19. V úvodech kapitol se sice snaží vlastníma očima popisovat atmosféru konkrétních dní, ale často jim ji nezbývá než rekonstruovat z jiných zdrojů – vzhledem ke karanténě to ani nešlo jinak.

„Při popisování pandemie je prioritou shromáždit a srozumitelně podat fakta, a ne snažit se o nějaké literární prostředky,“ vysvětluje Juraj Koudela, proč by si v Absyntu takový titul do edice Prokletí reportéři nevybrali. „Literátem se reportér většinou stává až ve chvíli, kdy o událostech píše s odstupem času, kdy už ví, jak to skončilo, a důležitější je pro něj vliv události na člověka, který ji ani nezažil,“ dodává k tomu Filip Ostrowski.

Za nejlepší české předrevoluční tituly takového charakteru pedagog František Schildberger považuje knihy Jarmily Glazarové Chudá přadlena z roku 1940 a Hory a staletí Ivana Olbrachta z roku 1935. Obě popisují těžký život obyčejných lidí v horách (na Valašsku a Podkarpatské Rusi) a obě vznikly jako vedlejší výstup příprav jiných beletristických knih. Autorům bylo líto, že by pracně posbíraný autentický materiál přišel nazmar. Které literární reportáže vzniklé po roce 1989 se k nim přiřadí, ukáže čas. Vyhlídky ale začínají být optimistické.