Normální divný rok

Na kalendáři znovu zablikala sezona filmových cen. O uplynulém víkendu ty své udělila kritika, známe nominace na Českého lva i Zlaté glóby. Brzy dojde na Oscary. Tradiční hodnocení roku, které se s nimi pojí, s sebou však letos kvůli pandemii nese řadu jiných a závažnějších otázek, než jak moc Nabarvené ptáče opisuje z Markety Lazarové nebo jestli už náhodou nemá Meryl Streep těch cen dost. Zůstaneme-li v Česku, je namístě se ptát, jak vlastně minulý rok poznamenal českou kinematografii. Dostala nějaké fatální zásahy?

Celý filmový průmysl – stejně jako společnost – má za sebou rok, jaký ještě nezažil. Česká kina byla po velkou část roku zavřená, premiéry desítek filmů odložené. Z hollywoodských třeba nešťastný James Bond, z českých Zátopek. Odsouvání se pojilo s nadějí, že rok 2021 už bude bez covidu a věci se začnou vracet do normálu. Jenže zatím se nevracejí.

Česká kinematografie je na tom ale na jednu stranu vlastně dobře. Do kin loni přišlo devatenáct hraných filmů z devětadvaceti natočených. Například životopisné drama Šarlatán vidělo čtvrt milionu diváků. Ze sedmnácti uvedených dokumentů se absolutním hitem s více než půlmilionem diváků stalo V síti. Na rozdíl od divadla mohla řada filmů přirozeně přejít na internet. Sektorem projel impulz inovací a jiného přemýšlení. Jihlavský festival vyhrály dva české filmy – výborná observační Nová šichta a esejistická rozvaha Bílá na bílé, „pokračování“ formálně…