0:00
0:00
Kontext7. 2. 202114 minut

Ani jsem si nevšimla, jak mi chybíš

Pandemie vymazala celé kategorie přátelství, bez nichž život za mnoho nestojí. Budoucnost ale může být pořádný mejdan. 

Amanda Mull / The Atlantic
Bejvávalo. (Fanoušci sledují
v baru utkání amerického fotbalu, Filadelfie, únor 2018)
Autor: Getty Images

Před několika měsíci, když miliony lidí sledovaly na Netflixu seriál Emily in Paris, protože nic moc jiného pořádně dělat nešlo, jsem si také pustila první díl a téměř okamžitě mě zachvátila intenzivní touha. Nikoli po cestování nebo po příležitosti obléct si na sebe něco pěkného, což jsou dvě věci obvykle vyzdvihované na jinak celkem nevýrazném seriálu, ale po sportu. Konkrétně po jeho sledování v narvaném baru, podobně jako to dělá přítel hlavní hrdinky v okamžiku, kdy se s ním divák poprvé setká.

Je to jenom prchavá scéna a je docela špatná. Dýchavičné napětí hordy nervózních fanoušků, kteří se už už chystají padnout si vzájemně do náručí ve výbuchu kolektivního štěstí – nebo se začít propíjet čerstvým žalem –, se jí příliš zachytit nepodařilo. Vím to, protože jsem sama (někdy bohužel) strávila slušnou porci vlastního dospělého života sledováním sportovních utkání v barech, ať už ve společnosti nejbližších kamarádů nebo také s pěti stovkami podobně postižených lidí v jistém newyorském podniku, v němž se během sezony univerzitního fotbalu slézají absolventi Georgijské univerzity.

↓ INZERCE

S pomocí televize umístěné před domem se mi i během pandemie nadále daří sledovat zápasy s několika blízkými kámoši a je to prostě balzám na duši. Skutečný zážitek, ten, který líčí epizoda v Emily in Paris, se ale stal úplně nedostupným. Jak moc mi chybějí všichni ti lidé, které vlastně sotva znám, jsem si uvědomila právě díky tomu, jak silně jsem vnímala neschopnost tvůrců…

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc