Vznést se nad horizont všedních dnů

Jste věřící?

Ano. Víra je intimní vztah, který se odehrává mezi mnou a Bohem. Dává mi pocit zakotvení a jistoty ve světě, který je velmi dynamický a neklidný. Prožívám svoji víru jako cestu k otevřenosti. Jako možnost, jak se neuzavřít a neprosazovat jenom svoji pravdu, ale vést s ostatními, se společností, dialog, pokud je to možné. Otevřenost je pro mě naprosto klíčová.

Nabízí ji dnešní katolická církev? Pro pozorovatele zvenčí je to uzavřená rigidní organizace, která je mentálně minimálně o půlstoletí zpět.

Já vám to nevyvracím, jsou v ní ale různé proudy a pro mě jako historika je důležité, že s určitou změnou teď přichází hlava církve, papež, což tak během dějin vždy nebývalo. V Česku ovšem stále existuje silné napětí mezi otevřenější částí církve a tou konzervativnější, která chce hájit tradici. Má to i historické důvody: V devadesátých letech byl Vatikán velmi obezřetný k tomu, aby přijímal zkušenosti takzvané podzemní církve, jež existovala v Československu za komunismu a která byla otevřenější. Zmínil bych jméno biskupa skryté církve Stanislava Krátkého, který působil na Brněnsku. Z mého pohledu, jak jsem se s ním setkal, svatý muž, velmi moudrý a otevřený, ale tito lidé byli podezřelí – za papeže Jana Pavla II. Vatikán oficiálně jmenoval na pozice biskupů jen osobnosti loajální Římu a konzervativnímu katolickému učení. To samozřejmě ovlivnilo i současnou situaci u nás, kde převládá konzervativní křídlo.

Neskončí to tím, že církev bude úplně marginalizována a nikdo se k ní už nebude hlásit?

Je tu řada nových iniciativ a pohledů. I v Česku působí mladí kněží nebo kněží střední generace, kteří studovali v zahraničí a podobně. Připomněl bych třeba dominikána Benedikta Mohelníka a platformu Dominikánská 8, kde se vedou diskuse o teologii, historii, ale i na důležitá společenská témata. Pro mě osobně je důležité, aby církev vedla dialog s občanskou společností, protože to zafungovalo v osmdesátých letech. Tehdy církev prožívala hvězdnou hodinu.

Jak tehdejší probuzení církve i věřících probíhalo?

V roce 1985 se u příležitosti výročí smrti svatého Metoděje uskutečnila velká pouť na Velehradě, které se zúčastnilo kolem sto padesáti až dvou set tisíc lidí. Byl tam i tehdejší druhý muž Vatikánu Agostino Casaroli, a dokonce se v církevních kruzích plánovalo, že by přijel i papež Jan Pavel II., ale to samozřejmě komunisté nedovolili. Oni chtěli vlastně narušit a zneužít i pouť samotnou: Kolem Velehradu uspořádali výstavy drobného hospodářského zvířectva, aby odlákali případné účastníky, a bohoslužbě předcházela Mírová slavnost, jak se tomu tenkrát říkalo, kde se hlavně hovořilo o čtyřicátém výročí osvobození od nacismu. A tehdy byl vypískán tehdejší ministr kultury Milan Klusák, pod nějž spadala církevní problematika.

Co znamená, že byl vypískán?

Vystoupil na tribuně, na které se pak sloužila i bohoslužba. Začal hovořit o tom, že si připomínáme Metoděje, a najednou lidé začali spontánně křičet: „Svatý, svatý Metoděj!“ Do té doby se nikdy nestalo, aby nějaký projev byl přerušován pískotem a výrazy nespokojenosti. Je třeba říct, že pískat a skandovat tehdy začali především slovenští věřící, kteří reagovali mnohem spontánněji. Ti čeští by nejspíš mlčeli.

Jak na to režim reagoval?

Všechny velké akce pak mnohem pečlivěji hlídal, snažil se to už nepodcenit. Ale lidé z církevního disentu i pražský arcibiskup kardinál Tomášek získali velké sebevědomí. Vzniká projekt „Desetiletí duchovní obnovy národa“, za nímž stojí kromě Tomáška i Petr Piťha, Tomáš Halík – a také Miloslav Vlk, což mi vyplynulo z nejnovějších výzkumů v materiálech StB. V témže roce 1987 pak přichází Augustin Navrátil s peticí, v níž se v jednatřiceti bodech pokusil formulovat program církve vůči komunistické vládě. Žádal například odluku církve od státu.