V Olšinách

Kafilérka je od Baštírny přes kopec, v údolíčku pod hradem Zlenice, říká se tomu ďolíku Olšiny. A teď se tu všechno koupe v měsíčním světle. Sojka u drátěného plotu podupává, lovecká flinta ho tíží na rameni, dupe do sněhu, proklíná ho. Jen tak z nudy zkoukne mobil, přelítne covidové zprávy, pokolikáté už, odplivne si nad tou bídou. A je leden a zima, která přitrhla, je po dlouhé době pořádná, ladovská. Psa na hlídání nemají, to v kafilérce nejde, každý, s kterým to zkoušeli, se pomátl.

Sojka se vydá přes dvůr, obhlídne auťák, černou avii, kterou večer na dvoře zaparkoval Olin. Když přivezli první nebožtíky, bylo kolem spousta papírování, dbali také na pietu, samozřejmě, ale jak covid začal opravdu kosit, už tolik času neměli. Zpočátku černou káru obcházel pořádným obloukem, dnes ho to k náklaďáku nějak táhne, šlape ale ledabyle, šéf Kafejta i s Mílou vypadli do Prahy, tak se těší, že brzo zaleze.

Jde kolem hangáru spalovny k baráku, ví, že tma uvnitř je nabitá holčičinou a kamínka sálají. Vaťáky a pracovní háby mají dělnice na háčcích, na palandách se převalují v tričičkách a tepláčcích. Krásky ty holky rozhodně nejsou, za bar ani ke kase by je nejspíš nikdo nepostavil, taky toho mají většinou už dost za sebou. Stejně se Sojkovi z toho ženského houfce ale kolikrát udělá až horko. V tomhle je stejný jako šéf. I když na rozdíl od něj, on je má akorát na koukání.

Šéf Kafejta měl kolem sebe pomocnice vždycky, nikdy se nepředřely, kolikrát za nima brousil do baráku s…