Tenkrát v Praze

Smím vám říct tajemství?“ ptá se Aťa Moravec dvojice parašutistů, kteří v podobě „Rambů“ s nábojovými pásy kolem polonahých těl spadli z nebes přímo do jeho chlapeckého pokoje. „My jsme tajemství, synku,“ odpovídá jeden z dvojice, Josef Gabčík, a události nezadržitelně spějí k osudné zatáčce v Libni, bombě explodující pod koly mercedesu říšského protektora, dívkám vodícím zakrvácený bicykl před zraky gestapáků a uříznuté hlavě Aťovy maminky. Tak je tomu ve hře Divadla pod Palmovkou 294 statečných – a podobně tomu bylo před 80 lety i ve skutečnosti; 29. prosince 1941 seskočili Gabčík s Janem Kubišem do protektorátu. Reinharda Heydricha zlikvidovali o půl roku později, 27. května 1942.

Ne že by si Češi ten příběh nepřipomínali mnohokrát. Mladší generace už ani nezažily komunistickou propagandu, která akci londýnské exilové vlády líčila spíše jako nerozumné dobrodružství, jež si v protektorátu vyžádalo tisíce životů. Operace Anthropoid, která odstranila třetího muže nacistické hierarchie a hlavního architekta „konečného řešení“, je dnes už pevnou součástí českého národního sebevědomí. Vyprávěno o ní bylo mnohokrát – od klasického filmu Jiřího Sequense Atentát z roku 1964 až po moderní knižní a filmová zpracování.

Jenže i velké příběhy zapadávají prachem a něco tu možná chybělo: vylíčit historii atentátu bez povinné úcty, rozložit ji na prvočinitele a převyprávět tak, jak by to možná udělal Quentin Tarantino, kdyby ho to napadlo. Pod Palmovkou si na něco takového troufli včetně vymyšlených, často bizarních scén – v jedné libeňský řezník Bohumil Vosmík (v reálu byl za napomáhání atentátníkům popraven s celou rodinou) s Gabčíkem plánují, že zabitého Heydrichova řidiče naporcují do paštik pro slavnost SS, v jiné se „dívka s kolem“ Jindřiška Nováková hádá s matkou jako běžná současná puberťačka (i celá tato rodina skončila na popravišti), v další se Aťa Moravec (třetí závorka je už zbytečná) snaží oživit Golema. I když ne všechno ve výsledku funguje, celkově jde o silnou podívanou, která novým způsobem připomíná nejen parašutisty, ale hlavně obyčejné lidi, kteří jim pomáhali. Málokdo z diváků tohoto představení dokáže napříště projít pražskými ulicemi Vosmíkových, Novákových nebo Zelenky-Hajského bez značného dojetí – a o to jde především.