Elsa několikrát připlavala blíž, aby nás zkontrolovala a zároveň zkritizovala bratra, co všechno dělá špatně. Samuel se začal vztekat a celý rudý a ponížený křičel na sestru, ať toho nechá. Věděla jsem, že nemá smysl Else domlouvat – nejlepší bude nasměrovat její pozornost k něčemu jinému. Prohodila jsem, že bychom si spolu mohly jít lehnout na deku a já bych jí četla.
„A neusneš u toho?“
„Neusnu.“
„Táta s mámou vždycky usnou.“
„Já ne.“
„No tak teda dobře,“ souhlasila nakonec. Chtěla ještě něco dodat na bratrovu adresu – viděla jsem, jak usilovně přemýšlí, čím by se ho mohla dotknout, a tak jsem ji radši postrčila dopředu.
„Že tam budu dřív než ty?“ řekla jsem a rozeběhla se k dece.
Nechala jsem ji vyhrát. Samozřejmě že nechala.
Elsa měla s sebou knížku vyprávějící o malé smrtce, která se zaučuje první den na Zemi. Pohádka se mi nelíbila, připadala mi nevkusná. Možná se teď takové příběhy píšou běžně a nikoho to neznepokojuje. Já jsem však nechápala, proč dětem tak brzo přidělávat starosti, na truchlení a bolest mají přece ještě času dost. Příběh jsem nicméně nijak nekomentovala a trpělivě ho četla tak dlouho, dokud mě Elsa sama nezarazila.
„Já ještě nechci vědět, jak to dopadne!“ vyjekla, když smrtka přišla do pokoje holčičky, kterou si měla odvést s sebou.
„Tak budeme číst zase zítra?“
Přikývla. Odložila jsem knížku a Else se zjevně ulevilo.
„Ty máš taky nějaký děti?“ zeptala se mě.
„Jedno. Holčičku.“
„Je velká jako já?“
„O…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu