Rozložit paměť

Ve 3.37 tě probudí telefon.

Matčin hlas je tichý, přesto slyšíš jasně každou vyslovenou slabiku.

„Marendo, děda umřel.“

Nezachytíš v té větě nic zvláštního, nic naléhavého, a tak se nestihneš dostatečně rychle probudit. Matka telefon položí, aniž bys stihl cokoliv říct. Posadíš se, promneš si oči.

Tma na stěnách vypadá chvíli jednotná, postupně v ní ale objevuješ místa narušená páry pokroucených zlatých pruhů světla z ulice. Skvrny, kam se ti nedaří zaostřit.

Napadne tě, že jsi o některých věcech zatím nikomu neřekl.

Třeba – z těch schodů tě tehdy neshodil Filip. Spadl jsi kvůli vlastní hlouposti, a když ses probral, chtěl jsi využít situace. Překvapilo tě, jak snadno to celé prošlo. Jen o pár týdnů později sedíš s matkou v ředitelně nové školy a posloucháš prošedivělého muže s jiskrou v očích vykřikovat: „Tady u nás já žádnou šikanu nestrpím, to teda ne!“

Dostal jsi druhou šanci, alespoň podle matky. „Snaž se moc nevyčuhovat, ano?“ domlouvá ti, zatímco procházíte chodbou k učebně. Byl jsi odhodlaný zapadnout. Nebýt jiný a před nikým nemluvit o tom, co se ti honí hlavou. Nedat najevo, kým jsi. Každý krok pečlivě hlídat, nekroutit zbytečně pánví, na ostatní moc dlouho nekoukat. Ještě než vejdeš do místnosti, odkašleš si a vyzkoušíš nový, hlubší hlas. Uvnitř tě od té doby nikdo nepozná. Sklápíš hlavu pokaždé, když se kluci začnou bavit o holkách. Předstíráš, směješ se s nimi a o něco později si po vzoru ostatních jako tapetu svého prvního telefonu nastavíš…