Otočit se a jít pryč

Ráno mě vzbudilo slunce. Byla to výjimka, většinou se o probuzení staral Honzík, který hupsnul do postele a začal nám skákat po hlavě. Netrvalo to ale dlouho a už jsem slyšel plácání dětských nožiček o podlahu.

Sobota jako každá jiná. Žena šla dělat snídani, zatímco já jsem si s Honzíkem ještě chvíli hrál na schovávanou v peřinách.

Schovat! křičel na mě.

Přehodil jsem přes něj deku a začal ho hledat. Kam zmizel ten můj kluk? ptal jsem se.

Tady, tady! ozvalo se zpoza peřiny. Nikdy to nevydržel.

O víkendech jsem se snažil mít kluka na starosti. Užít si ho a manželce dopřát alespoň pár chvil o samotě. Snažila se připravit na doktorát, ale s Honzíkem to bylo skoro nemožné.

K snídani jsme měli vajíčka natvrdo, topinky a celou konvici překapávané kávy. Honzík dostal lipánek, měl zrovna období, kdy nejedl skoro nic jiného.

Zatímco jsem se jednou rukou snažil krmit syna a druhou sebe, žena listovala v nějaké monografii a nepřítomně si o zuby cvakala kávovou lžičkou.

Bylo na čase vyklidit prostor.

Hřiště! Houpat, písek! navrhoval Honzík.

Přebalil jsem ho, oblékl mu zářivě zelené šortky a tričko s opičákem, který ho inspiroval ke krátké etudě na téma gorilí samec versus náš botník. Násilím jsem mu obul sandálky a na hlavu jsem mu dal modrý klobouček, o kterém jsem s jistotou věděl, že nevydrží ani cestu ke vchodovým dveřím a bude celodenním zdrojem napětí mezi otcem a synem.

Voní krémem proti slunci. Sedí mi na klíně, já v jedné ruce svírám jeho bosou…