Nenápadná krása mokré země

Návštěvníci tuzemských národních parků jsou zvyklí na – české krajině přiměřeně – úchvatné scenerie. Krkonoše nabízejí hluboká údolí, Šumava rozlehlá rašeliniště. V Českém Švýcarsku se dá bloudit mezi skalními věžemi a v Podyjí zase jít za nosem nad údolím, jaké v Česku nemá obdoby. Na soutoku Moravy a Dyje nic takového nenajdete. Zdejší kus lesa je prázdný, ale obkroužený a někde protnutý solidní asfaltovou cestou. Betonové stavidlo není výjimečná součást zdejší krajiny. Vrchol putování většiny návštěvníků, samotný soutok obou největších moravských řek, je taky skromný. Na malém ostrohu dva metry nad hladinou je zarostlá lavička, po pravé ruce jsou vypiplané rakouské rybářské chatičky, po levé o něco improvizovanější chatky slovenské. Takzvaný soutok prostě ohromí na první setkání jen málokoho.

Na tomto nudném místě brzy vznikne nový český národní park. Alespoň to ve svém prohlášení slibuje právě nastupující vláda, a pokud svůj slib splní, naplnění dojde sen několika generací tuzemských ochranářů. To nenápadné – a přitom mocné – kouzlo moravského jižního cípu se jmenuje lužní les. Území pravidelně zatápěné vodou z klikatící se řeky je dnes už v Česku velká vzácnost. A tady je k nalezení. Spolu s ním nebývalá hojnost druhů rostlin a hmyzu. Na odborníky tady čekají opravdové poklady: neustálá přítomnost vody nebo riziko zaplavení znamenají, že na mírné vyvýšenině, už mimo dosah říčních vod, existuje úplné jiný biologický vesmír než o pár metrů vedle. Osaměle stojící dub,…