Na začátku byla kritika

Někdy se zdá, že mnohé, donedávna jasně pozitivní věci začínají být problematické. Podporovat práva žen v Afghánistánu? Není to šíření našich standardů do kultury, která si své odpovědi musí najít sama? Hlídat coby pozorovatel férovost voleb v Africe? Neopakuje se tu mentální vzorec kolonialismu, že Evropan známkuje africké státy jako učitel své nezbedné žáky? Přinášet reportáže ze vzdálených zemí? Kde bereme tu drzost, když neznáme místní jazyky ani zákoutí lokálních společností a politiky? Letět pomáhat do nepálské vesnice? A co na to klima?

Kritické námitky vznášené proti idealistickým cílům evropských novinářů, nevládkářů i dobrovolníků mají smysl, protože mohou vést k sebereflexi a zvýšení kvality vykonávané práce. A dají se samozřejmě najít pádné důvody, proč má smysl se jako Evropan zasazovat za práva žen a dodržování demokratických pravidel na jiných kontinentech – i proč má význam přinášet odtamtud reportáže a létat tam za lepším poznáním světa a svého místa v něm.

Jedna činnost ovšem zůstává i v pochybovačných časech nekomplikovaně pozitivní: práce lékaře, který ve válkách a humanitárních katastrofách zachraňuje životy. Bez ohledu na věk, pohlaví, víru, sociální původ a politický názor nemocného a raněného. Lékaři bez hranic, kteří tuto základní a stěží zpochybnitelnou misi vykonávají, dva dny před Štědrým dnem slaví padesát let své existence. I když sloveso „slaví“ asi není správně zvolené – její zakladatelé i současní pracovníci by jistě byli raději, kdyby…