Mlýnek

V průběhu obřadu měla dojem, že pohřeb ještě nezačal. Všechno jí to připadalo nedůstojné. Žádná naděje, zkrátka pouze rakev, pec, samota a obecenstvo vyvedené z míry. Řečník navlečený v nepadnoucím obleku působil jako atrapa. Není divu, že lidé, už tak zdrcení, odcházeli z tohoto příšerného místa v naprostém zoufalství, zničení nedůstojností „poslední cesty“, neboť pustota této síně jim nenabídla žádnou představu, co bude dál. Byla zvyklá na katolický ritus. Nad jejím mrtvým příbuzenstvem se obvykle modlil kněz a konal rituály staré stovky let. Ministranti mávali kadidelnicí, kněz kropil rakev svěcenou vodou. Svým způsobem to byla krásná podívaná. Květiny, písně, pálenka, hlína, kříž visící ve vyhloubené jámě, především kříž nad rakví i v rukou zemřelého, koláče, pláč i smích. Nešlo přitom jen o tradici, šlo o naději, o samotnou účast nejen na pohřbu, ale i na věčné spáse. Kdysi dávno muži ručně zatloukali hřeby do rakve a plakali při tom. Kdysi dávno.

Myslela na Lukášovu samotu, na to, jak v pár minutách zmizel. Musel přiletět vrtulník, hledali ho dlouho, přepravili ho do nemocnice a pak ho převezli zpět do Česka, kam vlastně? Nemohla se ubránit skličující myšlence, jak asi v rakvi vypadá. Po té nehodě asi hrozně. Z Lukáše se stal zvláštní přelud. Přemítala o věčně planoucích hranicích na ghátech v indickém Váránasí. Hranice spalovači mrtvol udržují po tři a půl tisíce let, aby nevyhasly. Viděla supy za ohradou, blízko hory Kailás, velké přírodní mandaly. V blízkosti…