K lesu přišel na vteřinu přesně ve čtyři hodiny. Už zdálky tam viděl postávat pár chlapců, přibližně jeho věku. Spokojeně se ušklíbl. Připojil se k nim a předstíral, že je jeden z nich. Byli tu zatím Sašik Manduců, Jen Nosilů z druhého konce Staré Říše, zhýralý Prokeš Kudešů, jakýsi Mušíkovi neznámý výrostek v zářivě oranžovém obleku a ještě jeden malý, nenápadný hubený hošík se světlými vlasy. Všichni postávali na louce vedle lánu s ječmenem a sem tam něco prohodili.
„Nazdar, Mušíku,“ přitočil se k němu Sašik, „kam tě to čerti nosej?“ začal zvesela.
„Na stejné místo jako tebe,“ monotónně odvětil Mušík a zíral bez hnutí před sebe.
Sašik raději zanechal hovoru. Nezměnil se, ani teď se s ním nedá mluvit, proč sem vůbec chodí, pomyslel si. Na základní škole se Mušík s nikým nebavil, přestávky trávil buď čtením, nebo nejčastěji v koutě nehnutým zíráním do rohu místnosti, otočen zády ke všem a v meditačním sedu. A když ho někdo chtěl oslovit nebo popichovat, byl okamžitě připraven rvát se. Několikrát z toho měl vážné problémy s učiteli. Spolužáci ho přestali brát na vědomí poté, co utržili několik surových ran. Teď však promluvil jak mrtvola.
A jak se od té doby změnil jeho vzhled! Mušík byl stejně vysoký jako on, a to byl ještě v osmé třídě o hlavu menší. Jeho tmavě hnědé, rovné a husté vlasy byly teď velmi dlouhé, visely mu zčásti přes obličej až k pasu. Vypadá už úplně jako blázen,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
