Měl jsem tam být do deseti, nebyl. Tušil jsem, že přijít dobrovolně sám a ráno je lepší než odpoledne. Večer se nepočítá. Nakonec jsem čekal, než na mě dojde. Jiní podobní sebrali odvahu dřív. Nikdo mi ale nevyčinil; vědí, že nikomu se sem nechce. Řekl jsem jméno, podal papíry s razítkem a hned bylo jasno – A. R., r. č., bytem, důvod.
Nejdřív vstupní prohlídka. Nekuřák, mírný konzument, kofeinista, jinak bez závislostí, ženatý, s ničím se neléčí, prášky žádné, dieta neindikována. Výška, tlak, teplota, rosný bod, ne ten ne… Odběr krve a lahvička na moč. Vysvlečte se, lehněte si, prohmátnu si vás, utřete se, oblečte se. Ukažte mi papíry. Jo, tak to všechno tady už máme. Další, prosím!
Ještě vás poučím, jak to tady chodí. Naostro to začne až zítra. Asi budete mít dlouho hlad, ale zvyknete si. Kdy půjdete domů, bude záležet i na vás. Duchovní potřeby píšu, že ne. Kontakt na nejbližší osoby? Rozumíte všemu? Stačí mi to podepsat odpoledne. Díky, můžete jít.
Erární mundúr, klíček od skříňky a potvrzení, že drogy, peníze, šperky ani jiné cennosti nemám. Číslo pokoje, náramek na ruku jako na rockfestu a odchod. Mimochodem, proč je krevní skupina nula? Je to frustrující, když kolem sebe vidíte samé A+…
Sotva jsem vybalil, dostal jsem žiletky. Junior má privilegium holit se sám. Systém funguje jako dobře namazaný stroj, každý ví, co má dělat. Jenom já se ztrácím.
Papíry k podpisu leží pořád na stole. Jedny už jsem podepsal a vrátil bez váhání, jiné mi berou vzduch. Okno se dá otevřít jen na ventilaci. Klika ke dveřím na balkon zevnitř není. Ještě že jsem si mohl vybrat postel. Vzal jsem tu u okna. Postel u okna – jak název detektivky M. Scotta Pecka o umírání. Nakonec nejdůležitější otázka není která postel, ale kdo drží ovladač od televize. Hrají pořady, kvůli jejichž konci člověk zvonil v listopadu 1989 na náměstí. A kvůli konci těch ostatních by zvonil na náměstí teď.
Stále jsem se nepřevlékl ani neoholil. Užívám si možnosti projít se venku. Už to není z areálu, ale i tak je čerstvý vzduch bonus. Nepochopil jsem, jak zaplatit kafe v automatu, ale jeden z mazáků to za mě zaplatil i-hodinkami. Stejně jsem nezvládl regulovat množství cukru a tak sedím na lavičce s kafem v cukru s mléčnou pěnou. Budu mu dlužen. Napadá mě, že některé dluhy už nevyrovnám. A jiné rád vytvořím či přijmu.
Po návratu jsem byl žádán. První den nemám jídlo. Místo toho člověk dostane lahvičku s Glauberovou solí, aby se úplně „vyprázdnil“. Chutná to… nechutně. Zbytek televizního programu jsem víc slyšel, než viděl. Ještě štěstí, že mám ten místní hábit. V zrcadle se nepoznávám. Šaty dělají člověka. Nebo spíš ta jejich uniforma bere tvář.
Po Angelice jdeme spát. Vevnitř tma, venku spoustu odrazů, odlesků, paprsků a zlomených umělých světel. Majáky. Taky zvláštní zvuky – vrtulník. Jindy zaberu, kdy chci. Tady to nejde. Fotografuji strop. Očima procházím jeden centimetr po druhém a ukládám snímky na harddisk své paměti. Začínám se vznášet unášen vrtulníkem a ztrácím se v oblacích. Usínám nanečisto.
Ani ne den od příchodu jsem vzbuzen. Převlečen, oholen, vyprázdněn, poučen, podepsán – vánoční dárek z druhého konce světa doručovaný Amazonem. Pane Bože, tohle už je naostro. Naložen na pojízdná nosítka, převezen ven, do výtahu a ještě jinam. Otčenáš. Ještě jednou říkám jméno, datum narození a důvod. Prosba za všechny, kteří mě mají v péči. Přelehnu si, podívám se do očí toho, kterému jsem podepsal včera bez váhání. Je tu, přikládá mi respirátor s hadicí. Mám počítat do deseti. Jedna. Hospodine! Dva. Tvůj služebník… Tři. … se Ti odevzdává. Čtyři. Ať to dopadne. Pět. … jakkoli. Šest. … Ztrácím se… Devět. … v nebi.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
