Babišovo odcházení

Minulé úterý se ve Strakově akademii odehrála na českou politiku nezvyklá scéna. Premiér v demisi Andrej Babiš (ANO) vystoupil v sídle Úřadu vlády bok po boku se šéfem ODS a čerstvě jmenovaným předsedou vlády Petrem Fialou na tiskové konferenci, aby dohromady podpořili iniciativu lékařů snažících se korigovat děsivě se vyvíjející pandemii. „Jsem rád, že pozvání přijal nový premiér Petr Fiala, kterému zároveň znovu gratuluji ke jmenování,“ pronesl na začátek brífinku Babiš a kývl směrem ke svému nástupci.

Společné vystoupení dvou politiků je kromě pandemické naléhavosti symbolem ojedinělé situace, která v Česku nastává každé čtyři roky. Zemi v jednu chvíli „vládnou“ dva premiéři – ten, který pomalu odchází, ale stále ještě rozhoduje, a ten, který čeká, až se se svými ministry chopí moci. Fakt, že se v čele státu právě teď bez větších problémů střídají politici, kteří byli ještě před několika týdny tvrdými rivaly a mají velmi odlišnou představu o výkonu premiérské funkce, představuje bez nadsázky jeden z vrcholů procesu jménem „demokracie“. Všem ostatním umožňuje nahlédnutí, jak se v Česku vlastně předává moc. A především jestli vše probíhá vážně tak klidně, jak se na první pohled zdá.

Forma nad obsahem

Dva dny po svém jmenování v prezidentském sídle v Lánech sedí Petr Fiala za masivním dřevěným stolem v Hrzánském paláci na pražských Hradčanech a skrze video promlouvá ke společnosti, které vzkazuje, že už brzy bude připraven řešit její problémy. Na záběrech se prochází po historických místnostech, seznamuje se s personálem, ale všichni vědí, že tady dlouho nepobude.

Tyto prostory jsou podle politických zvyklostí pouze přechodným místem pro premiéry, kteří čekají na jmenování své vlády – a následný přesun do Strakovy akademie. Po osmi letech v opozici vůči Andreji Babišovi Fiala pravděpodobně pociťuje jisté zadostiučinění, nicméně jeho okolí popisuje, jak ho do oficiálního jmenování nesměli ani za zavřenými dveřmi a v odlehčeném tónu oslovovat „pana premiére“. Přesunem do Hrzánu tato zdrženlivost může skončit. Fialova návštěva je totiž jedním z hlavních rituálů zahájení předávání moci, na jehož pozadí se děje spousta menších a méně symbolických událostí. V součtu mají být naplněním vzletného předpokladu, že odchod končícího premiéra a příchod nového probíhá bez problémů.

To, co se teď na české politické scéně odehrává, může na první pohled vypadat samozřejmě až banálně. Klidné předání moci mezi nedávnými rivaly je ale zcela zásadním politickým a společenským momentem. Nejde jenom o to, že zavilí soupeři na sebe měsíce nebo roky dštili síru a obviňovali se z nejhorších lidských vlastností a někdy i činů. Poražená strana ztrácí moc a spolu s tím se může obávat nejen proměny směřování země, ale také vlastních politických, mocenských – a v případě Babiše – i podnikatelských ztrát. Přesto se na sebe soupeři dokážou oficiálně usmívat a podávat si ruce. Sledujeme vlastně vrcholný politický rituál, v němž nejmocnější elity země svými gesty stvrzují, že se hodlají podřídit pravidlům hry, jež je samotné přesahují.

Pravidla jsou v tomto rozhodujícím demokratickém okamžiku tím úplně nejdůležitějším. Forma má přednost před obsahem. Nezáleží na tom, kdo zvítězil a co hodlá v úřadu dělat. Pokud vítězství dosáhl férově a pokud jeho program není na štíru s platnými zákony, náleží mu moc a poražený mu ji rituálně předává. Gesta jsou důležitá: když předával ve Spojených státech úplně poprvé moc George Washington, trval na tom, že se osobně dostaví na inauguraci svého následovníka Johna Adamse. A trval i na tom, že bude kráčet uctivě za ním, aby tak dal všem jasně najevo, že se mocenská konstelace pohnula a že on sám je v tom okamžiku již „pouhým“ řadovým občanem.

Na skutečnost, že se rituální předání moci v Česku odehrává již tři desítky let velmi samozřejmě, můžeme být bez rozpaků hrdí. Podle klasické studie amerického politologa Adama Przeworského se v letech 1917–2015 na celém světě podařilo alespoň jedno poklidné, dobrovolné předání moci mezi konkurenčními stranami pouze v polovině všech zemí. Podle téhož autora proběhlo na světě v letech 1788–2008 zhruba 3000 volebních klání, přesto existuje 68 zemí (ze zhruba 200), které nikdy ve své historii dobrovolné a spořádané předání moci politické konkurenci nezažily. Do „neschopné“ skupiny patří dle očekávání Rusko a Čína, a zásadně se tak odlišují od Západu (přeborníkem v počtu bezproblémových předání moci mezi politickými soupeři je ve zmíněném stoletém období latinskoamerická Kostarika).