Amerika v plné jízdě

Vděk činí duši velkou,“ napsal inspirativní židovský myslitel a prorok Abraham Heschel. Obzvlášť v době svátku Díkůvzdání, kdy slova vděčnosti plynou z úst snadněji než jindy, ovšem stojí za to ptát se, co vytváří samotnou vděčnost.

Vděk rozhodně působí autentičtěji a důvěryhodněji, pokud je podepřen něčím hmatatelným. Když děkujeme veteránům za jejich službu vlasti, váží slova více, jsou-li podepřena třeba zákonem o znovuzačlenění veteránů do civilního života, jako byl známý GI Bill v roce 1944.

Není určitě náhodou, že právě veteráni dlouhé války v Afghánistánu stojí dnes v čele snah přivítat v Americe afghánské přistěhovalce, uprchlé ze své vlasti často poté, co riskovali životy ve prospěch amerického válečného tažení. Právě Američané, kteří sami nasadili vlastní životy, vědí nejlépe, kolik afghánským spolupracovníkům dlužíme.

V době, kdy u nás vše politické končí divokými spory, máme příležitost poděkovat za společné úsilí o přijetí těchto Afghánců, za snahu, jež sahá od špiček vlády přes křesťanské církve, synagogy a mešity až právě po spolky veteránů.

„Myslím, že vděk je slovo, které to vystihuje nejlépe, protože podpora plynoucí od lidí po celé zemi je prostě neuvěřitelná,“ řekl mi minulý týden Jack Markell, který v Bílém domě koordinuje akci Vítejte, spojenci. Pak se rozhovořil o své nedávné návštěvě Tulsy a Oklahoma City, kde snahu o přesídlení Afghánců vedou tamní katolické charity. „Sám nejlépe víte, že se jedná o hodně republikánský stát,“ vyprávěl…