Při vší své hrůze je vlastně kauza kolem psychiatra Jana Cimického – podezřelého ze sexuálního násilí vůči pacientkám – dobrou zprávou o stavu naší společnosti.
Prezidentská kancelář se rozhodla Cimického odměnit medailí Za zásluhy o stát v oblasti kultury, což je mimochodem vzhledem k mizivému kulturnímu přínosu jeho občasného básnění sama o sobě slušná drzost. Jenže Cimický byl v mediálním prostoru populárním „lékařem lidských duší“, jak mu bulvár přezdíval, což mu v kombinaci s bizarním vkusem Miloše Zemana na metál bohatě stačilo. Až když se po zveřejnění plánu ozvala první žena s otřesnou zkušeností s Cimického způsobem „léčení“, odšpuntovala se dekády zadržovaná lavina, která nápady na medaili smetla ze stolu.
Se svými svědectvími odvážnou ženu následovaly další oběti, bolestného tématu se chytila soukromá i veřejnoprávní média a po pár dnech bylo zřejmé, že Cimický má za sebou desítky nešťastných osudů. Nenastalo žádné kolektivní zpochybňování slov napadených žen a zároveň nedošlo k hysterické štvanici na psychiatra. Svědectví se předkládala stroze, v základních bodech, o to však bolestněji. Že se ve veřejné debatě i u nás začíná brát primárně ohled na – zatím domnělé – oběti, a ne na – zatím rovněž domnělé – pachatele, dosvědčila i reakce premiéra Andreje Babiše, jenž nikdy nejde proti většinovému mínění. Zemana dopisem požádal, aby Cimickému medaili neudílel.
Potud je to pozitivní svědectví o změnách v našem nazírání na dlouhodobě relativizovanou…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu