Výjimka jako výčitka

Výjimka potvrzuje pravidlo, praví lidové pořekadlo. Nebo je to vyjímka? Čeština, jak známo, je plná nástrah, s nimiž se potýkají nejen cizinci při jejich sympatické snaze pochytit aspoň základy naší komplikované mateřštiny, ale i mnozí Češi. Jedním z příkladů, kde se chybuje velmi často, je právě slovo „výjimka“, respektive jeho nesprávná podoba „vyjímka“. Proč tomu tak je?

Odpověď je nasnadě: protože většina lidí tohle podstatné jméno vyslovuje špatně, tedy „vyjímka“, a proto jej potom i takto napíše. Druhým důvodem je samotný původ slova – „výjimka“ patří mezi názvy dějů a výsledků děje, tedy podstatná jména odvozená od sloves, v tomto případě od „vyjímat“. U tohoto typu dochází k hláskovým alternacím tak, že samohláska v základu slova se krátí (z „í“ na „i“) a zároveň se prodlužuje samohláska v předponě (z „vy“ na „vý“). Vznikají tak slova s obrácenou délkou hlásek. To se týká výrazu „výjimka“, ale tohle pravidlo platí i pro řadu dalších podstatných jmen, například „výhybka“, které je odvozeno od slovesa „vyhýbat se“, „výběh“ od „vybíhat“, „výběr“ od „vybírat“ nebo „výšivka“ od „vyšívat“.

Zatímco však nikdo z nás asi neřekne „vyšívka“ či „vyhýbka“, tvar „vyjímka“ je v obecném povědomí hluboce zakořeněný, je jednou z nejčastějších češtinářských chyb. S trochou nadsázky by se dokonce dalo poznamenat, že výjimkou jsou spíše ti, kteří tohle slovo – a podobně také přídavné jméno „výjimečný“ a příslovce „výjimečně“ – dokážou vyslovit či napsat bezchybně.

Ale nezoufejte…