Kde domov můj

Probudíme se s přítelem v levném apartmánu ve Vítkovicích. Pečlivě se namaluji a výjimečně si nasadím kontaktní čočky. Chystáme se na akci, která se koná – jako jedna z mála během mého dvouletého studia na Ostravské univerzitě – konečně mimo on-line prostor. Většina univerzitních seminářů a přednášek se totiž odehrála doma na monitorech, a z dnešní promoce mám ohromnou radost. Tu zastiňují obavy o rodiče s malou sestrou, kteří jsou v karanténě a nemohli s námi přijet do Česka.

Kolem půl deváté se vydáváme z bývalé vily ocelárenského úředníka a snídani si dáme v centru. V kavárně si užívám chuť mého oblíbeného, sezonního dýňového chai, který jsem si nestihla koupit minulý podzim před odjezdem do rodného Maďarska kvůli opatřením. Je to maličkost, ale já jsem nostalgický typ.

Promoce se koná v monumentálním Domě kultury. Během průvodu akademických hodnostářů myslím na sestru, kterou by majestátní fanfáry a taláry určitě fascinovaly, a když zazní státní hymna, snažím se překonat dojetí (aby mi čočky nevypadly kvůli slzám!). Hlavou mi proběhnou všechny strachy, ztráty a také úspěchy předchozích dvou let. Jsem na sebe hrdá, že jsem zvládla studium v češtině a mohu nyní poslouchat českou hymnu. Momentálně ji slyším raději než tu maďarskou, která převážně pojednává u utrpení našeho národa.

Promoce naší fakulty je důstojnou, ale zároveň přátelskou ceremonií. Pan děkan udělá spontánní vtip, když během jeho projevu začne v hledišti plakat miminko, a pochválí překrásný kroj jedné ode dneška absolventky. Když přebírám diplom, oproti mým obavám nezakopnu ani nezapomenu slova slavnostní přísahy „spondeo ac polliceor“. Diplom a úsměv vyfoceny, životní kapitola uzavřena.

Když jsem v Ostravě bydlela během prvního semestru studií, jezdil za mnou přítel z Budapešti každý měsíc, ale už rok zde kvůli pandemii nebyl. Jdeme nyní společně na oběd a on zjišťuje, že všude probíhají rekonstrukce, několik podniků se definitivně uzavřelo, další mají kratší otevírací dobu nebo se přesunuly jinam – ale obecně se nám zdá, že město chce žít.

Mimochodem někdejší varování pražských přátel – ohledně znečištěného vzduchu a dalších zdejších „hrůz“ – se ukázala neopodstatněná a Ostravu oba milujeme. Přítel, který skoro celý život strávil v Budapešti, ji má rád kvůli příjemnému centru, kvalitním podnikům a blízkým horám; já, která jsem vyrostla v ocelovém srdci Maďarska, kvůli geniu loci a podařené revitalizaci, jež by mohly inspirovat i můj rodný Miškovec.

Po obědě zavolám trochu nervózně mámě, jako pokaždé od začátku jejich karantény. Kámen ze srdce mi spadne, když začne vyprávět, že několik hodin pracovala na zahradě a že se nejhůře z nich cítí má devítiletá sestřička – prý se už strašně nudí doma s rodiči.

Navečer obejdeme další oblíbenou kavárnu a obchod s pivem. V kavárně si dáme absint jako vzpomínku na absintový klub na ostravském náměstí, který minulé léto ukončil svůj provoz. Z parapetu před kavárnou, plného antikvariátních knih zdarma, strčím do tašky Literární toulky Prahou, protože knih a toulek nikdy není dost. V obchodu s pivem doplníme zásobu piv – od srpna kvůli přítelově práci žijeme ve Vídni, kde je pro nás prozatím všechno nepřiměřeně drahé. Zpátky do rakouského hlavního města cestujeme vlakem Sobieski, který jezdí z Gdyně do Vídně a nyní pomalu projede moravskými městy. My dva sedíme v ztemněném oddílu, jsme ospalí. S námi v kupé sedí dvě Polky, které studují ve Vídni. Takhle spolu jezdíme střední Evropou – kde domov můj.

Autorka je překladatelka do maďarštiny.