Stát versus novinář

Jihotyrolský Brixen je půvabné městečko v Itálii kousek od rakouské hranice o velikosti Kutné Hory. Leží na soutoku dvou řek na dně horského údolí, obklopují ho dvoutisícové alpské vrcholy a nekonečné jabloňové sady, plynně se v něm mluví italsky i německy, čemuž odpovídá pestrost nabídky místní kuchyně. Vášniví lyžaři vědí, že právě Brixen je oním požehnaným místem, kde se dá z venkovního bazénu s horkou slanou vodou pozorovat západ slunce nad nejkrásnějšími sjezdovkami v Evropě.

Za časů nejslavnějšího obyvatele Brixenu Karla Havlíčka přezdívaného podle jeho rodné obce Borovský (1821–1856) turistický ruch pochopitelně ještě neexistoval. Město bylo devětkrát menší a z místních lákadel se nabízely jen pěší túry do okolních hor. To ale českého novináře nijak nelimitovalo, do hor s nadšením vyrážel a vzhledem k tomu, že rakouský státní aparát zajistil a zafinancoval i příjezd a pobyt Havlíčkovy mladé rodiny, valnou část své tři a půl roku trvající internace v Brixenu si podle dochovaných textů pochvaloval.

Realitu po Havlíčkově předčasné smrti nicméně vystřídala legenda. Víceméně až do roku 1989, tedy do doby, než se mohli Češi v Brixenu na vlastní oči přesvědčit o jeho krásách, přetrvával v obecném povědomí obraz krajana utýraného v nehostinném vyhnanství až k smrti, jak se zpívalo ve známém kramářském hitu Spi, Havlíčku vzniklém nedlouho po jeho skonu: „Chtěl jsi vlasti blaho přáti / za to musels na věčnost se bráti.“ Dvě stě let po Havlíčkově narození, jehož výročí…