Poslední odbočka na Rusko

Hrdinskýčin je čtvrtým Nabokovovým románem napsaným rusky v německém exilu, v českém překladu však vychází vůbec poprvé. A to rok po reedici autorových memoárů Promluv, paměti. Což má svou logiku – hrdinou knihy je mladý ruský exulant Martin Edelweiss, jehož osudy a zážitky se s těmi Nabokovovými v mnohém překrývají. Od studií v Cambridgi a bravurně popsaného fotbalového zápasu, v němž Nabokov/Edelweiss exceluje jako brankář, po dětský zážitek z nočního vlaku na francouzském venkově. Zatímco Nabokov si však svůj úděl a vyhnanství ulehčoval uměním, Edelweiss tuto možnost nemá a svou identitu doufá nalézt v radikálním, především však donkichotském činu – ilegálním přechodu hranic Sovětského svazu.

Požitek z četby ovšem nestojí primárně na odhalování faktoidů z autorova života. Stejně jako Promluv, paměti, je i Hrdinský čin především o vzpomínkách; o těch věčných návratech do království divů, za kterým se ovšem s každou návštěvou víc a víc stahuje opona zapomnění nebo zkreslení. Jednou z postav je „význačný učenec“ Archibald Moon přednášející v Cambridgi ruskou literaturu a historii: ten „tvrdil, že Rusko je ukončené a neopakovatelné – že se dá vzít do náručí jako překrásná amfora a vystavit pod sklem… ten hliněný hrnec, který se tam teď vypaluje, nemá s tou amforou nic společného“. Na začátku třicátých let minulého století mohl Nabokov ještě věřit, že Moonův názor je spíš zábavný než reálný; byl ostatně obklopen ruskou diasporou…