V hlavní roli archiv
Román, který klade otázky se silou postmoderních myslitelů
Se jménem francouzského filozofa Michela Foucaulta si běžně spojujeme jeho přelomové práce z šedesátých až osmdesátých let o dějinách šílenství, sexualitě, disciplíně a obecně podobách moci, která se v době modernity stala neviditelnou – skrytou za objektivní, racionální a technické řešení toho či onoho „problému“ nějakou neosobní strukturou. Zatímco do veřejných debat pronikly především jeho argumenty o biopolitice a mocenských strukturách skrytých v diskurzu, tedy nepsaných pravidlech vyřknutelného, a tím pádem také myslitelného, v akademické sféře zakořenily i Foucaultovy metody. Respektive aktualizace metod již existujících: archeologii, genealogii či teorii archivu totiž napnul nečekaným směrem – k jazyku, vědění, k lidem, místům, věcem a jménům, o nichž se nemluví.
Nebyl to samozřejmě jen Foucault, ale i autoři jako Gilles Deleuze, Jacques Derrida, Félix Guattari a další postmoderní myslitelé, kdo problematizoval vztah mezi samozřejmostí hladkého fungování moderní společnosti a jejím temným, brutálním svědomím schovaným v archivu, „zákonu toho, co lze být řečeno“. Zatímco však výsledky bádání Foucaulta a ostatních myslitelů o podobách moci se staly standardní součástí západního vědění, jejich metody jsou stále schopny budit rozruch. Teorie archivu se chopila například genderová či postkoloniální studia a akademici i aktivisté ukazují, co vše bylo a je z kultury, a tedy i společnosti vyškrtnuto, co odporuje politickému statu quo, co bylo přepsáno – a jak to může…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu