Kultura/mix

Dělníci kultury

„Prožili jsme spolu malé requiem, / listí padalo, slunce oslepovalo / a město to tiše hlídalo.“ Tahle slova Filipa Topola z písně Dívka odjezdu mi letěla hlavou, když jsem minulé pondělí odcházel podzimní Prahou z Rudolfina z koncertu souboru Collegium 1704. Topol píseň složil před šestadvaceti lety, Collegium se dalo dohromady o deset let později a dnes patří k nejlepším tělesům interpretujícím barokní hudbu.

V celoevropském měřítku. Koneckonců Mozartovo Requiem, které mělo minulý týden v hlavním městě na programu, víkend předtím předvedlo na festivalu Concerts d’automne v Tours, kde za ně sklidilo aplaus dokonce už mezi jednotlivými částmi díla – jak známo, správně se tleská až na konci. Ve čtvrtek Requiem doplněné o Mozartovu Symfonii g moll přijelo Collegium zahrát do Augsburgu a následně s ním zamířilo do Varšavy. Takové má momentálně soubor řízený dirigentem Václavem Luksem za našimi hranicemi renomé.

Topol Mozarta miloval. Když jeho bratr Jáchym předával Muzeu hudby Filipovu pozůstalost, cédéčka a knížky o géniovi, který během pouhých pětatřiceti let svého života složil přes šest set děl, tvořily její valnou část. „Doufal jsem, že nebudu žít requiem, / že ani nestihnu zapálit svíčku / na svým vlastním hrobě,“ zpíval Topol v Dívce odjezdu, aniž by tušil, že se sám dožije vlastně jen o málo let víc než Mozart – osmačtyřiceti.

Mozart svou zádušní mši nedokončil, Requiem za něj v roce 1793 zkompletoval…