Současné české romány, které se dobře a hodně čtou, fungují na principu setrvalého toku scén: ten potká tu, tak si sednou, ona řekne to a on zas ono. Vyprávění jakoby kamerou zaznamenává povrch, který si umíme dobře představit, a všemu tak rozumíme, i když mozek běží na minimální výkon. Kontinuita parku, druhá prozaická kniha čtyřicetiletého Petra Šestáka, je v tomto ohledu přesným opakem. Nabízí příběh protagonisty, který se po letech vrátí do rodného maloměsta a zkouší tu najít smysluplný způsob žití. Jádrem ale není promítání dalšího „příběhu ze života“ lelkujícímu čtenáři. Novela vytváří pásmo situací, které vypravování nejen zachytí, ale zkouší i prozkoumat. Jakmile se něco odehraje, dějový tok se zastaví a vypravěč hledá souvislosti, zpřístupňuje myšlenky a pocity hlavní postavy a k tomu vše sám komentuje. Děj se tudíž odvíjí velmi pozvolna – ale o něj tu ani tak nejde.
Šesták je hlavně fotograf. A byť je to laciné, dá se jeho styl psaní nejlépe přirovnat právě k fotografování: v hledáčku zaberete stav věcí v určité vteřině, ale výslednou fotografii můžete zkoumat dlouhé minuty a díky zastavenému času nacházet významy, kterých byste si při pohledu na skutečnost nepovšimli. Fotografie nemusí být záznamem, může se stát i komentářem či esejem. A tak jako je u dobré fotografie klíčový ten, kdo fotil, i v Šestákově novele je v centru vypravěč, nikoli postavy. Jejich promluvy k nám vůbec nedorazí. To, co vyřkly, vypravěč formou polopřímé řeči shrnuje a mixuje s…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu