Není to o peněženkách
Afghánistán ukázal, že základní východiska Bidenovy zahraniční politiky nefungují
Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.
Pád Kábulu znamená zásadní katastrofu. Je to katastrofa pro obyvatele Afghánistánu, kteří teď budou nuceni žít pod teokratickým režimem, jenž potlačuje jejich základní svobody, bezohledně trestá kohokoli, kdo se postaví na odpor, a hrdě utlačuje ženy. Obzvláštní tragédii pak představuje pro desítky tisíc Afghánců, kteří ve snaze vybudovat lepší zemi pomáhali západním novinářům a diplomatům a pak bezmocně přihlíželi, jak se sliby o bezpečném útočišti rozplynuly a zbyla nutnost čelit smrtelnému hněvu ze strany Tálibánu. Jde také o zásadní katastrofu pro mnoho zemí v dotčeném regionu, které se nyní budou muset vypořádat s hluboce destabilizujícími dopady další masivní uprchlické krize. Porážka je obrovskou katastrofou pro důvěryhodnost Západu, jehož záruky bezpečnosti spojenců ohrožovaných autoritářskými soupeři, jako je Rusko nebo Čína, teď budou znít ještě více jako prázdná slova. A jedná se o zásadní katastrofu pro Spojené státy, které se nyní ocitnou ve větším ohrožení poté, co Tálibán propustil na svobodu významné množství bojovníků al-Káidy a v budoucnu možná znovu umožní teroristickým skupinám zřídit si na území Afghánistánu výcviková střediska.
Je pochopitelné, že mezi popsanými otřesy zanikl jiný, méně přímý důsledek událostí uplynulých dní. Selhání Spojených států v Afghánistánu staví totiž do velmi zvláštního světla teorii, která stojí v samotných základech zahraniční politiky Joea Bidena.
Mezi klíčovými aktéry ve Washingtonu sílily v posledních letech obavy z rostoucí popularity útoků Donalda Trumpa proti americkým závazkům v zahraničí, a přiklonili se proto k myšlence tzv. zahraniční politiky pro střední třídu. Její stoupenci tvrdí, že v zájmu udržení podpory pro roli Ameriky jako garanta mezinárodního liberálního řádu, a aby se předešlo dalším volebním vítězstvím ze strany autoritářů, jakým je Donald Trump, je nutné, aby Spojené státy upustily od nepopulárních zahraničních misí, jako je Afghánistán, a místo toho se soustředily na kroky, jež přímo pozitivně ovlivňují životní úroveň obyčejných Američanů.
První významný test této teorie ale nyní naznačuje, že nejspíše nebude fungovat. Stažení jednotek z Afghánistánu nesnížilo pravděpodobnost opětovného zvolení Donalda Trumpa, naopak, nebezpečně posílilo dojem, že tradiční elity země jsou příliš slabé a nekompetentní k tomu, aby jim bylo možné svěřit moc. Pokud se chce Bidenova administrativa v nadcházejících letech podobným katastrofám vyhnout, musí se zbavit základních předpokladů, skrze něž teď vnímá svou zahraniční politiku.
Odpověď na Trumpa
Trumpova vlastní zahraniční politika byla nesystémová a zmatená. Během kampaně v roce 2016 opakovaně odsuzoval čínského prezidenta Si Ťin-pchinga a nepřetržitě varoval před nebezpečím představovaným Čínou. Pak se s čínským prezidentem setkal a najednou byl plný chvály. „Je teď celoživotním prezidentem a je prostě úžasný,“ prohlásil Trump v roce 2018. Jeho hodnocení jiných světových státníků, demokraticky zvolených jako francouzský prezident Emmanuel Macron či japonský premiér Šinzó Abe, nebo autokratů jako severokorejský vůdce Kim Čong-un či egyptský prezident Abdal Fattáh Sísí, si prošlo podobně divokými výkyvy, podle všeho motivovanými především ochotou zmíněných politiků mu lichotit.
Bylo by ale chybou přehlédnout, že se za Trumpovou osobní nevyrovnaností skrývá chladnokrevná konzistentnost typická pro jeho základní postoje ke světu. Obecně řečeno, jeho názory na zahraniční politiku se podobně jako v případě jiných populistů po celém světě řídí třemi jednoduchými principy. Zaprvé věří, že političtí lídři by měli vždy nadřadit bezprostřední zájem své země nad cokoli jiného. Zadruhé je přesvědčen, že drahé a dlouhodobé závazky v zahraničí jsou jen zřídkakdy v souladu s americkým národním zájmem. A zatřetí má za to, že obrana zmíněných zájmů často vyžaduje, aby Spojené státy porušovaly formální i neformální pravidla mezinárodní politiky.
Tento základní přístup byl jasně vidět právě na Trumpově postoji k Afghánistánu. V průběhu své první volební kampaně celou misi opakovaně kritizoval. Úsilí spojenců podle něj představovalo příliš velkou zátěž pro životy i peněženky Američanů. Jak uvedl v jednom ze svých tweetů, „měli bychom z Afghánistánu okamžitě odejít… a nejdříve znovu budovat Ameriku“. (Ve funkci Trump svému slibu nedostál. I když uvedl do chodu některé z mechanismů, jež vyústily v konečné stažení, v zemi po celé jeho funkční období zůstával malý, ale kriticky významný vojenský kontingent.)
Tradiční zahraničněpolitický establishment ve Washingtonu, hluboce zneklidněný Trumpovým vzestupem, si postupně vzal část jeho kritiky k srdci. Think tanky si už delší dobu stěžovaly, jak neoblíbená je idea „liberálního mezinárodního řádu“ a jak se nedostává podpory americkým misím v zahraničí. Trumpův úspěch podle všeho dokazoval, že staré postupy jsou již neudržitelné. Co si počít?
Významní tvůrci americké zahraniční politiky došli k závěru, že otázka, kterou jim Trump vnutil, zní: Jak zachovat základní mezinárodní pravidla, jež zabezpečují americkou prosperitu, aniž by se tak dále přiživovala populistická vzpoura hrozící zničit vztahy se spojenci i vlastní americké instituce. Mnozí z lidí, kteří dnes v Bidenově administrativě řídí zahraniční politiku, včetně ministra zahraničí Antonyho Blinkena a poradce pro otázky národní bezpečnosti Jakea Sullivana, se shodli na odpovědi. Podle ní došli voliči k názoru, že americká zahraniční politika přestala sloužit americkým národním zájmům. Pokud mají demokraté úspěšně konkurovat Trumpovi, musí se vyvázat z neoblíbených zahraničních misí a nově vylíčit americké závazky vůči mezinárodnímu řádu jako účinný prostředek sloužící finančním zájmům samotných voličů.
„Zahraniční politika pro střední třídu“ se nestala pouhým sloganem, ale začala hlubinně formovat zahraničněpolitické iniciativy prvních sedmi měsíců Bidenova funkčního období. Myšlenkou se řídily první mezinárodní úspěchy jeho administrativy, jako například série dohod upravujících minimální míru zdanění velkých mezinárodních korporací. S její pomocí lze také vysvětlit některé matoucí kroky, třeba nedávný pokus americké vlády donutit OPEC ke zvýšení těžebních kvót ropy. A ano, díky této myšlence také dává smysl Bidenovo odhodlání odejít nezodpovědně rychle z Afghánistánu.
V průzkumech dávala stažení jednotek z Afghánistánu konzistentně přednost jasná většina Američanů. Americká vojenská přítomnost nesloužila žádným významným ekonomickým cílům. Konec mise byl v nedohlednu. Z perspektivy „zahraniční politiky pro střední třídu“ byl Afghánistán vlastně jednoduchý případ. Stažením jednotek mohl Biden demonstrovat své odhodlání vyhovět v otázkách zahraniční politiky názorům veřejnosti, nenechat se zaplést do drahých dobrodružství mimo Ameriku a přenést důraz k iniciativám, jež přinášejí hmatatelné výhody běžným Američanům. Zdálo se, že není co ztratit.
Jenže překotné stažení amerických jednotek z Afghánistánu má nejen celou řadu tragických důsledků pro samotnou zemi i svět, nedaří se mu ani naplnit jeho domnělý účel. Jestliže bylo jeho cílem oslabit populisty jako Donald Trump, ve skutečnosti je s jejich přispěním jejich opětovný vzestup jenom pravděpodobnější.
Věnováno ocelářům
Záběry helikoptér zachraňujících americké diplomaty z ambasády v Kábulu, stejně jako pohled na Afghánce, kteří se v zoufalé snaze uprchnout před Tálibánem drží podvozků amerických vojenských letadel, se nejspíš promění v symbol. Stanou se ztělesněním nové éry slabé Ameriky a pomohou definovat odkaz Bidenovy zahraniční politiky.
Mnozí demokraté s touto diagnózou zřejmě nesouhlasí. Významní představitelé Bidenovy administrativy, jistí si tím, že se pád Kábulu neobrátí proti nim, ještě v neděli tvrdili novinářům, že „Američané stažení jednotek domů podporují“. Ale i když Američané ve své většině skutečně byli pro návrat vojáků, bylo to dříve, než si uvědomili, jak děsivě se tento plán může zvrtnout. Na televizních obrazovkách a sociálních platformách se teď odehrávají scény národního ponížení a Biden za ně bude dost možná čelit tvrdému odsudku veřejnosti.
Útoky proti prezidentovi jako nekompetentnímu lídrovi až dosud s výjimkou do sebe uzavřeného světa pravicových médií příliš nerezonovaly. Voliči neměli mnoho důvodů domnívat se, že by Joe Biden nebyl schopen zemi vést. Záběry, jež nyní proudí z Afghánistánu, ale poskytnou účinný vizuální podklad k útokům, které se zcela jistě vystupňují v nadcházejících měsících. Ať už spravedlivě, či nikoli, popis nekompetentního Bidena, velmi oblíbený mezi republikány, se propojí se skutečnou katastrofou, jíž jsme byli svědky.
Očekávané politické útoky budou ještě účinnější, pokud se v nadcházejících letech do Spojených států vrátí terorismus. Podle prvních zpráv Tálibán již osvobodil významný počet bojovníků al-Káidy. Hnutí má nyní pod kontrolou celou zemi a může opět umožnit teroristickým buňkám zakládání výcvikových středisek nebo jim poskytnout útočiště. Pokud nastane v případě jakéhokoli budoucího teroristického útoku podezření, že je spojený s Afghánistánem, může Bidenovu vládu její rozhodnutí spojit stažení jednotek s dvacátým výročím útoků 11. září 2001 hodně mrzet.
Na podzim 2022 a 2024 (kdy se v USA konají volby – pozn. překl.) si už Američané na Afghánce pravděpodobně ani nevzpomenou. Pocit slabosti a nekompetentnosti spojený s administrativou ale přetrvá i poté, co původní impulz k němu zmizí. A pro populistu, jakým je Trump, který vždy kladl stejný důraz na slib, že zemi vrátí prestiž, jako na stažení z mezinárodních misí, to otevírá obrovskou příležitost.
Stažení amerických jednotek z Afghánistánu mělo signalizovat, že Bidenova administrativa pečlivě naslouchá obavám svých voličů a že staví na první místo jejich hmotnou prosperitu. Místo toho přímo posiluje dojem selhání a slabosti elit, v němž se populistickým alfa samcům daří obzvlášť dobře. Kromě jiných poučení to naznačuje také skutečnost, že shoda establishmentu na způsobu, jakým reagovat na Trumpovu hrozbu, se zásadně minula cílem.
Zahraniční politika není příliš účinný nástroj, jak zvýšit výplaty ocelářů v Michiganu nebo zdravotních sester v Georgii. Představa, že vláda Spojených států může během jednání G7 nebo OSN udělat něco, co vylepší materiální stránku života průměrných Američanů, byla vždy jenom chiméra. Základní myšlenka zahraniční politiky pro střední třídu může mít nejrůznější přednosti, jako politická strategie byla ale vždy naivní.
Pád Kábulu však ukazuje ještě její další nevýhodu. V průzkumech možná Američané tvrdí, že chtějí, aby jejich země sledovala sebestřednou zahraniční politiku soustředěnou na zlepšení jejich vlastní životní úrovně. Zároveň přesto budou nakonec své lídry tvrdě odsuzovat v případě, že jejich činy vedly k dramatickému ponížení země, nebo pokud selhali při její ochraně. A věci se mají tak, že to, co je nutné k odvrácení ponížení či ohrožení, je zároveň přesně tím, co mnozí voliči vnímají jako odklon od sledování krátkodobých národních zájmů.
To neznamená, že mají američtí politici ignorovat názory veřejnosti nebo vyhledávat pochybná vojenská dobrodružství podobná těm, jež poškodila pověst země v posledních desetiletích. Voliči si však především zaslouží slyšet pravdu. A pravda je, že americký národní zájem si v dobrém smyslu slova vyžaduje smysluplnou loajalitu k americkým spojencům a často vyžaduje namáhavé činy s cílem zhatit záměry nejnebezpečnějších sil ve světě. To v uplynulých měsících znamenalo dělat vše možné pro to, aby Tálibán nezískal nadvládu nad celým územím Afghánistánu a aby nepřipravil o život spoustu amerických loajálních spojenců.
Ani dramatické obrazy z Kábulu nepřesvědčí mnohé americké voliče o tom, že některé z postupů, jež jim mají zajistit bezpečí a prosperitu, mají zdánlivě jenom velmi malou souvislost s jejich vlastními životy. Jedná se ale o lekci, kterou si musí vzít k srdci američtí lídři, pokud se chtějí vyhnout dalším, ještě nebezpečnějším a více ponižujícím situacím, než byly ty, jež jsme prožívali v uplynulých dnech..
Y. Mounk je politolog, profesor na Univerzitě Johnse Hopkinse, pravidelně přispívá do časopisu The Atlantic.
© 2021 The Atlantic Media Co., as first published in The Atlantic magazine or on theatlantic.com (as applicable).
All rights reserved. Distributed by Tribune Content Agency.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].