Do bezpečí

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

S pádem Afghánistánu do rukou Tálibánu znervózněli politici v Evropě víc než jinde. Zatímco pro Ameriku jde hlavně o strategickou ránu, Evropanů se nastalá situace bezprostředně dotýká. Zdrojem nervozity je pravděpodobná nová uprchlická vlna na kontinent a probuzení spících džihádistů v Evropě, pro které porážka americké armády bojůvkami vousatých mužů s kalašnikovy představuje velkou vzpruhu. Hlubší reflexe afghánského vývoje teprve přijde; závěr prvního týdne po dobytí Kábulu je, že Evropa hledá, jak se opevnit.

Wir schaffen das nicht

Těžiště debaty ukázal hned francouzský prezident Emmanuel Macron, který se uplynulé pondělí vyjádřil k Afghánistánu jako první z evropských lídrů. K Francouzům promluvil ze své dovolené a většinu vystoupení věnoval potřebě zajistit bezpečnost – Francouzů pobývajících v tu chvíli stále v Afghánistánu, jejich afghánských spolupracovníků i s rodinami a také obyvatelů Francie.

„Je naší povinností pomoci těm (v Afghánistán – pozn. red.), kdo jsou nejvíce ohroženi, byla to i naše válka,“ prohlásil Macron v úvodu své řeči. Konkrétně tuto pomoc nerozváděl, neuvedl například, kolik ohrožených a prchajících Afghánců je Francie ochotná přijmout na své území, jak to udělala třeba Británie, a pokračoval: „Musíme především ochránit Evropu před novými migračními proudy. Jsme v tom zajedno s německou kancléřkou. Představíme robustní plán pro celou EU, jak to zajistit.“

I když to Macron doma za svou řeč od řady kritiků schytal, že mluví spíš jako jeho prezidentská konkurentka z krajní pravice Marine Le Pen, evropští politici komentující afghánské dění po něm oscilovali mezi stejnými póly: evakuovat afghánské spolupracovníky západních armád a zabránit nové přistěhovalecké vlně. Favorit na post kancléře v německých zářijových volbách Armin Laschet ve svém prvním vyjádření po dobytí Kábulu Tálibánem řekl, že Němci hlavně „nesmí vyvolat dojem, že můžeme vzít každého člověka v nouzi“.

Laschet, ale nejen on, samozřejmě narážel na uprchlickou krizi z roku 2015, kdy do Evropy během několika měsíců připlul po moři více než milion uprchlíků vyhnaných z domova syrskou občanskou válkou. Kancléřka Angela Merkel tehdy v obavách z humanitární katastrofy a následků „zašpuntování“ stovek tisíc lidí na křehkém a nestabilním Balkánu otevřela uprchlíkům německé hranice a proslula prohlášením „Wir schaffen das“ – „To zvládneme.“ Většina lidí pak tehdy zamířila do Německa a kancléřka měla pravdu, tamní společnost to v zásadě zvládla.

Politicky je ale šest let starý nával běženců na evropské půdě stále nezpracované téma. V řadě zemí posílily strany s ostře protipřistěhovaleckou agendou, padlo několik vlád a státy jako Francie, Švédsko, ale i Německo zažily útoky islámských extremistů, kteří pronikli do Evropy pod krytím chaosu uprchlické vlny 2015.

Když tedy řecký ministr pro otázky migrace Notis Mitarachi minulý týden v odpovědi na otázku po hrozbách afghánského otřesu řekl, že „EU není připravená zvládnout další velkou migrační krizi“, nemyslel tím technickou připravenost. Ta je naopak podle různých analýz mnohem lepší než před šesti lety, a zvláště u vstupních zemí, jako je Itálie nebo Řecko, jehož hranici pomáhají patrolovat stovky pohraničníků unijní agentury Frontex.

Ministr Mitarachi narážel na to, že státy EU mezi s sebou nemají jinou shodu než tu držet běžence před unijními branami. Evropské obyvatelstvo se bojí, solidární rozdělování žadatelů o azyl mezi státy Unie nepřichází v úvahu, mimo jiné kvůli odporu visegrádské čtveřice ze střední Evropy. „Od roku 2018, co padly kvóty, jsme se neshodli na žádném společném řešení migrace na úrovni EU,“ připomněl Mitarachi.

Po dobytí Kábulu začali evropští politici volat po tom, že je nutné zapojit do věci především Pákistán, Írán a Turecko, aby afghánské běžence nepouštěly ze svého území dál do Evropy. Už před dobytím Kábulu hlásilo OSN půl milionu lidí v pohybu uvnitř Afghánistánu a více než tři z jeho čtyřiceti milionů obyvatel rozuteklých po okolních zemích. V půli minulého týdne pak zachytila turecká televize šňůru několika tisíc Afghánců v Íránu kousek od tureckých hranic.

S vyjednáváním dohod o zadržování migrantů mají státy EU zkušenosti, naposledy před pěti lety uzavřeli evropští lídři jednu takovou s Tureckem a právě díky ní ustal příliv Syřanů do Evropy. Ne každá evropská vláda je ale srozuměna s tím, že by EU měla nabízet ústupky a peníze například Íránu, jehož režim jednak vyhnání západní koalice z Afghánistánu a návrat radikálního islamistického hnutí k řízení země nadšeně slavil, a jednak ohrožuje především Izrael a další země vývojem svých jaderných zbraní. Zatímco například Francie nebo Rakousko k takové dohodě přímo vyzvaly, Dánsko a Nizozemsko jsou proti. Bude to každopádně součástí nové migrační debaty v Evropě, která právě začala.

Žádné nové NATO

Když před dvěma lety Donald Trump nečekaně stáhl americké speciální jednotky ze severu Sýrie, aniž by o tom informoval ostatní spojence v NATO, čímž umožnil tureckou invazi do kurdského území, Emmanuel Macron prohlásil, že se aliance nachází mentálně ve fázi „klinické smrti“. A navrhl, aby na to evropští členové zareagovali posílením vlastní obranyschopnosti nezávislé na Američanech.

V případě Afghánistánu zatím nic podobného nezaznělo. Přestože Američané, s jejichž informacemi pracovaly ostatní alianční země, situaci v terénu neodhadli, což následně vedlo k chaotickému úprku všech za minutu dvanáct, francouzský prezident, stejně jako žádný jiný klíčový evropský lídr, neřekl, že NATO je mrtvé a Evropané by si měli postavit vlastní vojenskou alianci. Macron se naopak za účast svojí země na americké protiteroristické operaci postavil – francouzští vojáci tu byli do roku 2014 –, když řekl, že to byla „správná věc“.

Přesto lze očekávat, že se debata o posílení obranyschopnosti Evropanů nezávislé na zájmech USA vrátí, až pomine horká fáze afghánské krize. Jak upozornil německý zahraničněpolitický analytik Ulrich Speck, pro Ameriku totiž odchod z Afghánistánu představuje konec angažmá v oblasti jejího „relativně nízkého strategického zájmu“. „Pro Evropu je to jiné, vývoj v Afghánistánu se jí mnohem víc přímo dotýká,“ napsal minulý týden Speck. „Ale místo toho, aby měli vlastní politiku, Evropané dosud jen následovali americké vedení. Nic jiného nezkusili.“

Teď budou možná donuceni něco zkusit. Kromě zmíněného migračního tlaku pochází z Afghánistánu 90 procent světového opia, jehož export kontroluje Tálibán a je to pro něj klíčový zdroj příjmů. Zásobuje jím ulice západoevropských měst a bude ho tam chtít dostat ještě víc, protože s jinými zdroji peněz k udržení vlastní moci nebude moct počítat.

„Západoevropská města také spíš než americká pocítí, pokud bude Tálibán stejně jako v minulosti poskytovat úkryt a ideologickou podporu evropským džihádistům,“ napsal Gérard Araud, bývalý francouzský velvyslanec mimo jiné v USA, nyní komentátor týdeníku Le Point. A shrnul existující hrozby: „Zrod chalífátu v Afghánistánu nemění zásadně geopolitickou rovnováhu ve světě z hlediska Evropy. Čína a Rusko tu byly už předtím. Může ale přímo ovlivnit migraci na kontinent, pašování drog a terorismus.“.