Čekání na záchranu

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

Jsme v letadle. Začínám věřit v naši záchranu.“ Tak zní poslední vzkaz, který poslal Hašmatulláh Rahímí Respektu z Kábulu. Stalo se v úterý 16. srpna ve tři hodiny odpoledne českého času. O pár minut později letadlo odstartovalo a pro pana Rahímího skončil devítiletý příběh pokusu odejít legálně i s rodinou z Afghánistánu do České republiky. Pár hodin předtím ve šťastný konec rozhodně nevěřil. Noc prožil s manželkou a dětmi v úkrytu v kanalizační rouře nedaleko letiště v očekávání, jestli se mu ozvou s dalšími instrukcemi čeští zachránci, kteří mu den předtím oznámili, že byl i s rodinou zařazen do tuzemského vládního programu přemístění Afghánců, již spolupracovali s českou armádou během její afghánské mise. „Stále věřím, že mi česká armáda dá vědět, jinak mi hrozí smrt od tálibánců, kteří nebudou šetřit lidi, již kolaborovali s okupanty, jak říkají oni,“ psal ještě v úterý ráno ve své zprávě na Messengeru.

Noc v kanále

Tu noc usnul jen na chvíli. Večer předtím čekal s přítelem Šukrulláhem Alimchaílem, také dlouholetým tlumočníkem české armády, a rodinami před vstupem na letiště, aby se dostali k jim zatím neznámé bráně, kde si je měli převzít čeští vojáci. „Situace je tu strašlivá,“ vzkazovali oba svým českým kontaktům. Na letiště se v tu chvíli pokoušely proniknout tisíce Afghánců, kteří prchali ve strachu před Tálibánem, jehož bojovníci vstoupili v noci z pátku na sobotu do Kábulu.

Jak napsal Rahímí později, šance dostat se dovnitř byla mizivá, v tlačenici a rvačkách přišli o jeden z mobilů, na které je měli kontaktovat zachránci, další dva mobily hrozily vybitím. Rozhodli se přesunout na místo kousek od letiště, v noci posílali zachráncům na sebe nové kontakty a ráno se zase přesunuli i s rodinami před vchod na letiště.

Kolem desáté hodiny českého času se ze zprávy od českých vojáků dozvěděli přesné místo, kam se mají s rodinami dostavit. Bylo komplikované se tam dostat, ale na letišti se americké armádě v noci podařilo udělat pořádek. U zmíněného pointu se setkali s přibližně patnácti dalšími tlumočníky a jejich rodinami. Všichni dostali pozvání od českého záchranného týmu. Během několika minut si je přišli vyzvednout čeští vojáci a za dalších pár minut seděli v letadle. Momentu obrovské úlevy předcházelo několik drsných dnů naplněných obavou, že do programu nebudou zařazeni a že skončí v rukou Tálibánu. Šukrulláh Alimchaíl unikl jen se štěstím. Strach obou, že je Česko nechá v Afghánistánu, byl umocněn tím, že už jednou podobný stav zažili.

Situaci jsme již v Respektu popsali, proto ji jen stručně připomeňme. První program pomoci Afgháncům, kteří pomáhali českým vojákům, schválila vláda Petra Nečase už v roce 2011. Oba zmínění tlumočníci se do něj o rok později přihlásili s tím, že až jim skončí smlouva s českou armádou, budou přesunuti i s rodinami do Česka. V roce 2016 vyplnili všechny potřebné dotazníky, prošli bezpečnostní prověrkou a v březnu 2017 jim měli sdělit čeští důstojníci, že odlétají s rodinami 15. května toho roku. Pár dnů před odletem jim česká armáda oznámila, že se nikam neletí, protože Česká republika program zrušila (podle všeho to udělal tehdejší ministr vnitra Milan Chovanec jako reakci na informaci, která se později před soudem ukázala jako nepravdivá, že jeden ze synů už repatriovaného tlumočníka sexuálně obtěžoval v pražské nemocnici zdravotní sestru). S oběma tlumočníky zároveň země rozvázala smluvní vztah. „Bylo to velké zklamání,“ napsal Rahímí nedávno Respektu. Nicméně Afghánistán byl tehdy ještě relativně klidnou zemí a Rahímí i Alimchaíl se snažili s nečekanou situací vyrovnat.

Jen ti nejohroženější

Letos na jaře už ale bylo jasné, že spojenecké jednotky opustí Afghánistán nejpozději do konce srpna. Alimchaíl i Rahímí předpokládali, že se jim Tálibán za spolupráci s „okupanty“ pomstí, a poslali formálně na českou ambasádu nové žádosti o přemístění do Česka. Nedostali žádnou odpověď. Na konci června jim přišla z Česka informace, že čeští vojáci právě opustili jejich zemi. „Rozhodli jsme se navštívit českou ambasádu v Kábulu a připomenout se. Říct, že jsme roky sloužili české armádě a že není spravedlivé nás nechat napospas Tálibánu,“ napsal Hašmatulláh Rahímí Respektu 22. července, chvíli poté, co jsme s ním i panem Alimchaílem navázali kontakt. „Česká republika nepřijala zatím žádné rozhodnutí, které by mohlo vyřešit váš problém,“ byla jediná odpověď, kterou dostali od českých diplomatů.

Ti ale nemohli odpovědět jinak. Česká vláda v tu dobu už několik měsíců „pilovala“ program, který měl umožnit přemístění afghánských spolupracovníků, a jeho definitivní podobu schválil kabinet Andreje Babiše 2. srpna. V režimu utajení – a tak Rahímímu a Alimchaílovi nemohl nikdo z jejich českých přátel dát informaci, jestli se na ně program vztahuje. Oficiálně se jim neozvala ani česká armáda. Tahle nejistá a naprosto stresující situace trvala deset dnů. „Talibán ovládl už přes polovinu afghánského území, a až se dostane do Kábulu, čeká nás temný osud,“ psal Rahímí 4. srpna. Pokud nakoukneme do světových i českých médií, tak ten den zveřejňovala odhady expertů, že Tálibán dobude Kábul ve výhledu tří měsíců. Zdálo se, že na možnou záchranu obou mužů a jejich rodin je relativně dost času.

„Ztratil jsem naději, zemřeme tu,“ napsal 12. srpna Hašmatulláh Rahímí svým přátelům do Česka. K beznadějnému vzkazu měl dva zásadní důvody. Odpoledne mu přišel e-mail z české ambasády, který mu nepřímo sdělil, že do programu není zařazen. „Program je zaměřen na nejaktuálnější zaměstnance, kteří by se mohli dostat do největších potíží,“ sdělila mu česká ambasáda na jeho dotaz, zda bude přemístěn do Česka. Rahímímu i Alimchaílovi skončila smlouva před čtyřmi lety – nepatřili tedy mezi aktuálně ohrožené. Druhá rána přišla vpodvečer – Kábulem se bleskově roznesla zpráva, že v noci do města vstoupí Tálibán. A to se stalo.

„Musím chránit rodinu a skrýt se,“ napsal Rahímí v pátek 13. srpna dopoledne a pak se odmlčel. Stejně nedostupný byl i Alimchaíl. Ten se ale ozval stejný den večer, po osmé hodině českého času. „Před hodinou mi volali z české ambasády, že se mám dostavit na letiště,“ napsal. „Neřekli mi ale žádné instrukce, mám jim věřit?“ napsal o hodinu později. „Stále mi nikdo neřekl žádné podrobnosti, co mám dělat?“ napsal Alimchaíl v sobotu před polednem tuzemského času a pak se do neděle odpoledne odmlčel.

Ohroženi jsou všichni

Ve stejnou chvíli, kdy skončila komunikace s Alimchaílem, se obnovilo dopisování s Rahímím. „Nikdo mě nekontaktoval, Alimchaíla ano, asi mě tu nechají,“ napsal v sobotu. Prakticky stejná zpráva od Rahímího přišla o dvacet čtyři hodin později. „Myslím, že nemám naději,“ napsal. O chvíli později v neděli se ozval Alimchaíl: „Stále nic nevím.“ V té době měl Tálibán obsazený celý Kábul, ze země uprchl prezident a většina ministrů a tisíce Afghánců se vydaly na letiště, jedinou únikovou cestu před Tálibánem. „Zůstanu ve skrýši,“ napsal Rahímí – později se ukázalo, že celou dobu se s rodinou ukrýval ve výše zmíněné kanalizační rouře nedaleko letiště. Alimchaíl se neozýval.

V pondělí odpoledne se jeho české kontakty dozvěděly proč. Brzy ráno vtrhla do Alimchaílova domu tálibánská milice a odvezla ho na nedalekou policejní stanici, kterou měla pod kontrolou. Tam ho zmlátili a vyhrožovali mu zabitím. Alimchaílův otec je ale ve čtvrti respektovanou osobností, a když požádal sousedy, zda by mu nepomohli přímluvou obměkčit tálibánce, aby propustili syna, přidala se k němu údajně celá ulice. Alimchaíl byl k překvapení všech propuštěn. A za chvíli se jeho štěstí zvětšilo. Zavolali mu čeští vojáci, aby se dostavil na letiště, že bude v nejbližším možném času evakuován.

Hašmatulláha Rahímího zastihl stejný vzkaz ve zmíněném kanálu. Česká ministerstva obrany, zahraničí a vnitra v pondělí začala viditelně přepisovat noty vládního programu. Začal vznikat nový seznam Afghánců, které bylo nutné zachránit evakuací. Přestal se vztahovat jen na „nejaktuálnější případy“ – politici a armáda se rozhodli zachránit i spolupracovníky, kterým skončil kontrakt mnohem dříve. Kontakty na vojenské tlumočníky, jiné spolupracovníky armády, diplomatů nebo rekonstrukčních týmů posílaly armádě a diplomatům také jejich české kontakty. Seznam se podle ověřených informací Respektu stále měnil – byla prověřována důvěryhodnost kandidátů záchrany –, až se z několika plánovaných jedinců staly desítky lidí. Od tohoto okamžiku se Česko začalo chovat jako skutečný zachránce loajálních Afghánců.

„Čekáme s Alimchaílem a rodinami už pět hodin v obrovském davu před letištěm a stále nám nepřicházejí žádné instrukce. Nevíme, kam jít,“ psali ve svém vzkazu v pondělí v deset večer českého času. Čekání se prodloužilo o dalších osm hodin. V úterý o půl osmé ráno kábulského času dostali přesnou instrukci, kam se dostavit. Česko uskutečnilo od pondělí do středy tři záchranné lety a přepravilo do Česka sto sedmdesát spolupracovníků z Afghánistánu (v počtu jsou zahrnuty i jejich rodiny). Ti všichni teď čekají v desetidenní karanténě na svůj další osud.