Paláce a rozbité kostky v blátě

„Hehe, brambory!“ slyším imitovanou češtinu na jednom lodžském předměstí. Asi čtyřicetiletý pár si prohlíží českou značku na našem zaparkovaném autě a moje polská přítelkyně protáčí oči v sloup. Začínám chápat, že výkřik „brambory“ v tomto podání znamená zhruba totéž, jako když Češi mluví o francouzských „žabožroutech“. Nevěnuji tomu zvláštní pozornost, naopak se cítím celkem pobaven a spíš mě zajímá zdejší, řekněme, „neuklizená“ atmosféra. A tak vytahuji svůj analogový aparát a fotím.

Ve zdejší čtvrti Stoki s pozůstatky německých dělnických řadových domů se mi do hledáčku dostává místní typický výjev. Řada oprýskaných garáží, jedna z nich otevřená, neboť se u ní griluje na přenosném grilu. Pijí se lahváče a vodka, vedle parkuje na první pohled luxusní červený sportovní mercedes, pár metrů před ním se válejí odpadky a v trávě rezavějí součástky, leží pneumatiky či záchodová mísa. Obloha je správně depresivně šedá, bude pršet. Mačkám spoušť.

„Pěkné auto, že?!“ ozve se mi za zády. Říká to onen čtyřicátník, pro něhož jsem „brambora“, plešatý a celkem urostlý. Začínám chápat, že mercedes patří jemu. S rozpaky úsměv vracím a vyjasňuji, že mě baví fotit zdejší město, a chlapík mi rozverně nabízí, že si mohu jeho skvělou káru nafotit, jak budu chtít. Že mi jde o jisté estetické protiklady místa, raději nerozvíjím a popřejeme si upřímně, jak se v Polsku říká, milého dne.

Neznámý muž netuší, že jsem ovlivněn Prahou, jejíž architektura a genius loci se mi líbí, zatímco Lodž…