Příliš mocný Twitter

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

Donald Trump ztichl. Ne úplně, tu a tam se objeví oficiální tiskové prohlášení či v médiích vystoupí některý z jeho spolupracovníků, ve srovnání s uplynulými lety ale zmizel podobně, jako se němá ryba náhle ztratí v temných hlubinách. V roce 2009 odeslal svůj první nesmělý tweet, upozorňoval v něm tehdy na své večerní vystoupení v televizní show Davida Lettermana. Skutečné obrátky nabrala jeho přítomnost v následujících letech, kdy se Twitter a v menší míře Facebook staly pro ambiciózního podnikatele a celebritu hlásnou troubou především k šíření nikdy nedoložených nesmyslů o údajném neamerickém původu, a tudíž podvodném zvolení tehdejšího prezidenta Baracka Obamy. Trump ukázal, co to znamená zachytit včas nástup nového fenoménu doby. Své stoupence, jejichž počet na Twitteru přesáhl hranici osmdesáti milionů, dokázal v letech před vlastní prezidentskou kandidaturou bombardovat deseti i dvaceti tweety denně. Komentoval, pomlouval, lhal, útočil, bránil se, rozkládal i tlachal, vždy ale publikum svým zvláštním pohrdáním realitou i běžnými mravy zároveň bavil a jaksi hypnotizoval. Teď je z minuty na minutu pryč, jeho účty na Twitteru či Facebooku jsou zablokovány, neexistuje ani žádné jiné místo, na němž by bylo možné zachytit jeho autentický hlas.

Velká pětka technologických firem ze Silicon Valley tvrdí, že nic jiného dělat nešlo. Trump ve funkci amerického prezidenta dovedl svou třeskutou kontroverzi ve virtuálním prostoru do bodu, kdy přerostla v násilné povstání proti základům americké republiky. Útok na Kapitol v době schvalování výsledků voleb, které Trump prohrál, vedli lidé nasycení lžemi o Trumpově „ukradeném velkolepém vítězství“ spolu se stoupenci konspirační teorie QAnon o zrůdném spolčení konkurenčních demokratů s pedofily. „Věříme, že rizika spojená s možností prezidenta nadále využívat naše služby jsou zkrátka příliš vysoká,“ vysvětlil své rozhodnutí zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg. Než riskovat podněcování dalších násilností, zmrazila jeho firma Trumpův účet „na neurčito“. Twitter tak učinil natrvalo. Firmy Apple a Google odstranily ze svých internetových obchodů aplikaci sociální sítě Parler, kam se konspirující Trumpovi stoupenci mezitím zjevně přesouvali. Amazon vzápětí téže firmě odmítl přístup na své servery, čímž v podstatě ukončil působení této nevelké firmy na internetu. Zničený Parler s tím může nesouhlasit, dokonce kvůli tomu podal na Amazon i žalobu, v tuto chvíli je to ale asi tak všechno, co s tím může dělat.

Krok technologů nicméně vyvolal značně rozporuplné reakce a negativní hlasy se neozývají zdaleka pouze z tábora Trumpových stoupenců. Nejčastěji citovaným je asi údiv německé kancléřky Angely Merkel, která krok velké pětky (k níž se přidaly postupně i menší firmy) považuje za „problematický“, neboť, podle jejího mluvčího, sice „lze zasáhnout do základního práva na svobodu projevu, ale pouze v souladu se zákonem a v rámci definovaném zákonodárci, a nikoli podle rozhodnutí managementu platforem sociálních médií“.

Podobně, tedy v úžasu nad mocí koncentrovanou do rukou několika málo manažerů působících na pár čtverečních kilometrech, komentoval události kdekdo. Eurokomisař Thierry Breton popsal „skutečnost, že generální ředitel firmy může umlčet amerického prezidenta, jako nepochopitelnou“. Francouzský ministr financí Bruno Le Maire prohlásil, že „digitální obry nemůže regulovat samotná digitální oligarchie“, a podobně oligarchický slovník volil třeba také český europoslanec Alexandr Vondra. Do Silicon Valley se ve stejném duchu pustil mexický prezident López Obrador i jeho naprostý ideologický protějšek, brazilský poslanec a syn tamního prezidenta Eduardo Bolsonaro. Australský premiér Scott Morrison rychle připomněl, že v nedávné aféře Twitter nebyl schopen vymazat z účtu čínského diplomata zjevně zfalšovanou propagandistickou fotografii, na níž se údajní australští vojáci chystají doslova podřezat malé afghánské dítě, na prezidenta USA si ale management stejné firmy zjevně troufá bez problémů. Hojně citovaným hlasem byl také ruský protivládní aktivista Alexej Navalnyj, který byl zjevně z tahu amerických firem otřesený a označil ho za krok „lidí, o kterých nic nevíme, řídících se pravidly, jež také neznáme“. Navalnyj argumentoval i tím, že rozhodnutí udělá velkou radost autokratům jako Putin, kteří budou žádat omezení opozičních hlasů ve vlastních zemích – budou je také vydávat za narušitele stávajícího ústavního pořádku. Navalnyj nebyl sám, kdo upozornil, že zatímco Trump na sociálních sítích skončil, různí autokraté jako Vladimir Putin, íránský ajatolláh Chameneí nebo venezuelský „prezident“ Nicolás Maduro ze svých účtů komunikují nerušeně dál.

Tohle jste přehnali

Zablokování Trumpových účtů se samozřejmě i oslavovalo, především americká levice to považovala za krok, jehož jedinou chybou je, že přišel příliš pozdě. I to ale odkazuje zpět k celé debatě, jež rychle přerostla v zásadní – a dlouho potřebnou – diskusi o tom, jakou moc mají a měly by mít technologické firmy, jež dnes nepochybně obrovskou měrou ovlivňují jakoukoli společenskou debatu prakticky kdekoli na světě.

Námitky proti „vypnutí“ Trumpa by se daly shrnout do několika základních bodů. Prvním bylo zděšení z toho, co skutečně mrknutím oka může zařídit úzká skupina podnikatelů z jednoho údolí v Kalifornii. Jestli někdo potřeboval důkaz o jejich téměř monopolní moci nad internetem, právě ho dostal. Jak jsme již zmínili, nejen že největší sociální sítě ve zjevné harmonii zablokovaly (údajně) nejmocnějšího politika planety, jejich tři další obří „kolegové“ si pak společnými silami poradili s konkurenčním protivníkem, který by mohl ze situace těžit. O chodu globálních komunikačních kanálů se zjevně rozhoduje v pěti kancelářích.

Další námitka šla směrem k průhlednosti celého procesu. „Podle mě bylo rozhodnutí založeno na emocích a politických preferencích. Neříkejte mi, že Trumpa zakázali kvůli porušení pravidel Twitteru. Léta dostávám výhrůžky smrtí a nikdo nikoho nezakazuje,“ tweetoval již zmíněný Navalnyj. Tímto směrem se pak ubíraly série příkladů na téma, který hrdlořez tweetovat na rozdíl od Trumpa může nebo proč k zákazu došlo právě teď. Otázka načasování je velmi zajímavá, a ještě se k ní dostaneme, na tomto místě jenom připomeňme, že Trump v podstatě neučinil v lednu 2021 nic nečekaného, co by opakovaně nedělal po celé předchozí roky. Jeho kariéra na Twitteru se v podstatě datuje od propagování konspiračních teorií o nelegitimitě tehdejšího amerického prezidenta a uzavírá se tímtéž, tedy tvrzením, že nelegitimní prezident bude i ten příští. Obama podle Trumpa zfalšoval svůj rodný list, Biden zase volby. To druhé by jistě bylo podstatně namáhavější, důsledek je ale stejný. Sociální sítě mohly Trumpa ze stejných důvodů vypnout v roce 2012, 2016 nebo 2021.

Druhá námitka tedy směřovala k potřebě jasných, srozumitelných pravidel, a nikoli tajemných ad hoc rozhodnutí. Byly ale i jiné argumenty. Někteří komentátoři například tvrdí, že vypnutí Trumpa a celé další baterie konspiračních účtů jenom spiklence zatlačí hlouběji do jejich ghetta. „Disentní názor nezmizí jenom proto, že ho nějaký generální ředitel zakáže,“ psal například ve svém editorialu americký deník The Wall Street Journal. „Zmíněné postoje se přesunou do undergroundu, ještě se tam zradikalizují a nakonec stejně explodují násilím na ulicích,“ obával se konzervativní deník. Z tohoto úhlu pohledu by snad dávalo smysl krizové odebrání Trumpovy hlásné trouby po dobu předání moci, jak to ve svých tweetech navrhoval třeba britský politolog a komentátor Timothy Garton Ash, ale rozhodně ne pokus o trvalé umlčení názorového proudu, který právě ztratil moc.

A samozřejmě existují i argumenty pro restriktivní postup. Trump a jeho stoupenci v určitou chvíli opravdu představovali fyzické ohrožení, na Kapitolu ostatně zahynulo pět lidí a z dnešních popisů přítomných zákonodárců se zdá, že všechno mohlo při troše smůly dopadnout ještě mnohem hůř. Firmy také nelze úplně vinit z toho, že nebyly třeba před čtyřmi lety schopny úplně domyslet, v co může systematické lhaní na jejich sítích nakonec vyústit, všechno dění na internetu je stále relativně nové. Navíc se jedná o soukromé společnosti, které si skutečně mohou dělat, co chtějí, a nikdo nikoho nenutí, aby o jejich služby opřel celou svou politickou strategii. Kromě toho, svoboda slova znamená ve svém původním významu především ochranu před mocenským postihem za odlišný názor, nikoli nárok na přístup ke komunikačním platformám – jak z vlastní zkušenosti ví třeba každý odmítnutý autor knihy nebo neúspěšný uchazeč o kariéru v médiích.

Patová situace

Situace je tedy zjevně spletitá, k jejímu porozumění si ale ještě připomeňme kontext, v němž se odehrává. Technologické firmy totiž ani zdaleka nerozhodují tak nahodile, jak by se z dosavadního líčení mohlo zdát. Ve skutečnosti se vlastně nacházejí ve zvláštní pasti.

Především, jejich finanční existence je spjata se zajištěním masivního množství uživatelů, kterým je potom možné nabízet reklamu. Toho sítě dosahují nabídkou emotivního obsahu, vedle chlupatých zvířátek a roztomilých novorozenců také kontroverzních, adrenalinových pohledů na svět. Facebook nebo Twitter potřebují své Trumpy podobně, jako Trumpové potřebují je. Ostatně hodnota Twitteru na burze se bezprostředně po zrušení Trumpova účtu z obav o propad počtu uživatelů snížila o miliardy dolarů.

Regulace internetu zároveň klopýtají za vývojem událostí, což zdánlivě dává firmám velkou moc, zároveň je to však, v Americe více než jinde, vlastně staví do pozice rukojmích politiků. V USA se například fungování sociálních sítí opírá o legendární sekci 230 zákona o médiích, který internetové firmy zprošťuje právní odpovědnosti za obsah umístěný na jejich platformy třetími osobami (třeba Donaldem Trumpem). Výjimka vznikla v devadesátých letech na podporu rozvoje internetu, tedy v době, kdy si Facebook neuměl představit ještě ani tehdy náctiletý Mark Zuckerberg. Její náhlé odvolání by ale pro americké firmy v zemi plné právníků znamenalo pohromu – což politici vědí a využívají takové hrozby jako páky zajišťující velkorysý přístup firem právě k sobě samým. Trump firmám hrozil zrušením sekce 230 opakovaně, naposled ještě po prohraných volbách. Joe Biden hovořil o tomtéž během kampaně i nyní. Tím se znovu dostáváme k načasování celého zákazu: Trump o své účty přišel přesně ve chvíli, kdy byly schváleny výsledky voleb, a bylo tudíž jisté, že nebude mít možnost cokoli ovlivnit, zatímco demokraté takovou moc právě získali. Může to být shoda okolností. Nebo také nemusí.

I tento neprůhledný mocenský boj je v kombinaci s monopolním postavením pětice největších technologických firem jasným signálem, že dnešní stav je dlouhodobě stěží udržitelný. Nastupující Bidenova administrativa by podle své předvolební rétoriky měla skutečně chystat zásadní změny pravidel fungování celého sektoru a bude jistě zajímavé sledovat, jak dlouho jí reformní elán vydrží. Evropská unie má mezitím rozpracovány návrhy vlastní legislativy, jež se snaží jednak okleštit monopolní postavení firem a jednak regulovat štvavý obsah, který se na jejich produktech objevuje (více viz Respekt č. 52/2020). Smyslem takových zákonů je především zavést do nové reality srozumitelná a neutrální pravidla, která pomohou společenskou debatu spoutat do řečiště, v němž neohrožuje samotnou svobodu a demokracii. Bez ohledu na dění v Americe by Evropané v tomto bodě svůj elán rozhodně ztratit neměli.