Poprask na DAMU

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

Bylo to, jako by ho někdo praštil palicí po hlavě. Umělecký šéf činohry Národního divadla Daniel Špinar si na konci června pustil pětačtyřicetiminutový záznam performance studentské iniciativy Ne!Musíš to vydržet a velmi ho zasáhlo, nakolik se zkušenosti současných studentů a studentek s prostředím divadelní fakulty, které iniciativa pomocí anonymní ankety nasbírala, podobají jeho vlastním. „Hrozně mě to sejmulo,“ říká Špinar ve svém bytě na pražské Letné. Na DAMU na přelomu devadesátých a nultých let studoval herectví a v letech 2003–2008 pak režii činoherního divadla. O několik let později tam také krátce učil.

Jednak si uvědomil, že o některých vlastních zážitcích z dob studií dosud nikdy nemluvil, „nestrávil“ je, a tím pádem ani nezpracoval. I proto, že je – jak bylo tehdy běžné – přijal jako nutnou součást uměleckého drilu. „Taky mi naplno došlo, že ani po dvaceti letech se to tam vůbec nezměnilo,“ říká. A konečně rovněž dospěl k závěru, že coby přední člen současného divadelního „establishmentu“ zkrátka musí iniciativu podpořit. „Na své pozici mám povinnost a zodpovědnost říci – a dost! Něco se musí změnit,“ říká.

Téma nejprve otevřel na sociálních sítích. A předminulý pátek se na dálku připojil k mimořádnému zasedání Akademického senátu DAMU, kde se za rekordní účasti situace probírala. Složitá, emocionálně vyhrocená debata se teprve dává do pohybu, podpora ze strany zavedených divadelníků i vedení fakulty ovšem naznačuje, že zásadní proměna možná nečeká jen školu, ale celý tuzemský divadelní svět. V širším kontextu je pak dění na DAMU dalším dokladem posunu v celé společnosti, kde se tématu zneužívání moci, sexismu či obtěžování věnuje stále větší, seriózní pozornost.

Strach, co se stane

Marii-Luisu Purkrábkovou a Prokopa Nováka ohromná pozornost namířená aktuálně na ně coby zakladatele iniciativy Ne!Musíš to vydržet trochu uvádí do rozpaků. A byli by neradi, kdyby přehlušila podstatu věci. Nicméně právě studentka druhého ročníku herectví a student třetího ročníku produkce společně s Alexandrou Chernomashyntsevou, která doplňuje zakládající trio iniciativy a studuje třetím rokem scénografii, letos v dubnu oslovili spolužáky a spolužačky z DAMU a také studenty z Divadelní fakulty JAMU s široce vymezeným dotazníkem, který se ptal na jejich zkušenosti se studiem na zmíněných školách.

Na konci června pak před budovou fakulty DAMU v pražské Karlově ulici Marie-Luisa přednesla společně s prohlášením iniciativy soubor výpovědí a Alexandra jimi následně oblepila mramorové obložení vchodu do školy. Zahrnovaly celou škálu situací, přičemž řada z nich se netýkala jen školy samotné, ale obecně divadelního prostředí. Od zkušeností rozladěných zahraničních studentů, kteří neměli pocit, že by za své draze zaplacené studium dostali adekvátní protihodnotu. Přes otevřený sexismus, v němž studentky poslouchají, že se ženy pro „mužské“ obory, typicky režie nebo scénografie, nehodí. „A tohle je důvod, proč by holky neměly dělat scénografii,“ pronesl podle jedné z výpovědí jistý vážený divadelník při pohledu na studentku, která dostala epileptický záchvat. „Měla jsem od začátku jasný cíl – režírovat. S námi holkami se však od začátku mluvilo jako s dramaturgyněmi. Byly jsme tak oslovovány, na hodinách nám byly kladeny dramaturgické otázky a nikdo od nás po režijní stránce nic nečekal,“ zněla zkušenost další studentky.

Nebo případy, kdy velmi blízký vztah mezi pedagogy a studenty, který je typický pro umělecké školy, přeroste ve vztah milostný, což by ještě nebylo samo o sobě problematické, pokud by ovšem neměla dotčená studentka, která do ankety touto zkušeností přispěla, strach, co bude znamenat konec vztahu pro její studium a následně kariéru. „Měla jsem strach, že když ho odmítnu, bude se zlobit a já nebudu moci dostudovat,“ napsala studentka do dotazníku. Až po tlak na výkon, poslušnost a podřízenost autoritě, který je v divadelním prostředí často zdůvodňován povahou oboru, jenž podle tohoto vidění vyžaduje téměř vojenský dril a disciplínu. „To je ta zakořeněná představa, že herectví je vojna a divadlo je řehole. Tak to je a nemají se klást žádné otázky,“ potvrzuje Daniel Špinar.

Naprosto šílené

Videozáznam vystoupení byl zveřejněn na YouTube a za dva týdny nasbíral přes 21 tisíc zhlédnutí. Nejen v prostředí DAMU se rozběhla masivní debata, kterou jen mírně ovlivnil začátek léta, taky proto, že kvůli covidu se letos divadelní prázdniny na řadě scén nedrží. Byť třeba děkan JAMU Petr Francán považuje načasování na konec náročného školního roku, po kterém si všichni potřebují odpočinout, za ne zcela šťastné. „Část akademické obce (iniciativu) nezaregistrovala prostě proto, že odjela na dovolenou nebo nesledují Facebook,“ píše v e-mailu. Zástupce iniciativy překvapilo, že vyloženě negativních reakcí je výrazná menšina. Na zmiňovaném zasedání Akademického senátu DAMU, který se sešel předminulý pátek, tak zazněly obvyklé výhrady či obavy, které se kolem podobných témat vynořují: že jde o „módní ideologii“, případně vyřizování účtů a osobních sporů, že přehnaná korektnost může zajít příliš daleko, že dusí kreativitu a svobodu tvoření v uměleckém světě, že diskomfort patří k umělecké tvorbě. „To je naprosto šílené, je to něco, co znemožňuje vznik divadla,“ varovala třeba na jednání senátu divadelní teoretička a dramaturgyně Jana Pilátová před tzv. koordinátory intimity, kteří se zejména v anglosaských zemích stále častěji prosazují ve filmových či divadelních produkcích, kde s herci nacvičují milostné či erotické scény.

Konkrétně u otázky koordinátorů intimity se pak mimochodem symbolicky a koncentrovaně ukazuje generační střet, který nad tématem probíhá – co šestasedmdesátiletá profesorka Pilátová považuje za šílenost, to o několik generací mladší studenti a studentky chápou jako rozumnou cestu, jak do situací, kde z podstaty věci hrozí překračování hranic, vnést přehledná pravidla a konfliktům a zraněním s jejich pomocí předcházet. A vůbec si nemyslí, že by existence takového profesionála dusila kreativitu nebo omezovala výskyt nahoty či sexu v umění, což dokumentují příklady z praxe. „Když se podíváte třeba na americký seriál The Deuce, který se odehrává v prostředí pornografického průmyslu, tak tam opravdu není nouze o nahotu nebo erotické scény – a přitom je celý natáčený s koordinátorem intimity,“ říká Prokop Novák.

Mezi generacemi

Značná podpora iniciativě naopak přichází od studentů i absolventů, kteří nyní podobně jako citovaný Daniel Špinar působí jako divadelní profesionálové, organizací, které se věnují tématům, jež anketa obsáhla, i vedení školy. „Podpora přichází ze stran, z nichž jsme ji v takovém rozsahu nečekali, a zejména si ceníme reakcí bývalých studentů, protože to znamená, že nejde jen o problém naší generace, a protože to jsou často etablovaní umělci, tak se bude muset nějak řešit, není možné ho nějak odmávnout,“ říká Marie-Luisa Purkrábková. „Byli jsme nicméně připravení na všechny druhy reakcí, a tedy i na to, že uděláme vystoupení a nebude nic.“

Děje se nicméně všechno možné, jen ne „nic“: vedení DAMU navázalo kontakt s iniciativou ještě před tím, než veřejně vystoupila. „A myslím, že jsme zaseli nějaký základní zdroj důvěry, že se rozhodně nebudeme pokoušet je umlčet, ale naopak. Zralá instituce totiž není ta, která nemá etické problémy,“ říká proděkanka Alice Koubová. „Ta iniciativa má pro školu obrovský přínos, protože takto nemusíme postupovat shora a zavádět změny kultury nějak mocensky. Jejich aktivity jsou navíc velmi zralé a kultivované, jde jim o debatu a postupné, systémové změny, ne o nějaký výbuch emocí.“ Děkan společně s dalšími členy vedení veřejně poděkoval za otevření důležitého tématu a začal podnikat kroky, na jejichž konci by podle jeho představ měly být takové změny ve struktuře školy, které by jednak umožňovaly řešení všech možných situací, o nichž byla řeč, ale taky aby jim bylo možné předcházet.

Složité téma dostal na stůl k řešení nový děkan DAMU Karel František Tománek, který byl do funkce zvolen letos na jaře, nicméně už v koncepci, s níž se o pozici ucházel, plánoval zřídit novou funkci etického mediátora či ombudsmana, jenž by podobné případy řešil. Tímto směrem nakonec hledí i další vysoké školy, kde téma aktuálně rezonuje. V pilotní fázi funguje od letošního února ombudsmanka na FAMU, po skandálu s exposlancem Dominikem Ferim plánují funkci ustavit také na Právnické fakultě UK. Nezávisle na aktivitách Ne!Musíš to vydržet má stejný plán i JAMU, kde by měli na židli sedět dokonce lidé dva. „Chceme mít ombudsmana a ombudsmanku,“ píše v e-mailu děkan Divadelní fakulty JAMU Petr Francán. „Zastoupení obou pohlaví je inspirováno zahraničními školami, aby si člen akademické obce, který bude mít tu potřebu, mohl vybrat, jestli to chce řešit s mužem, nebo ženou. Neříkáme ale, že jsou tu pouze pro podobné problémy.“ Ombudsmanské duo se bude věnovat nejen stížnostem studentů, ale také pedagogů. Jak ale ukazuje vcelku bouřlivá debata na FAMU, kde části pedagogů vadí, že ombudsmanku (byť jen pro pilotní fázi) jmenovala tamní děkanka Andrea Slováková (a není prý tedy nezávislá), velmi záleží na tom, kdo a jak bude ombudsmana vybírat, jmenovat, jaké bude mít pravomoci i mantinely pro své jednání. „Jak to bude přesně vypadat, se teprve uvidí,“ říká děkan Tománek.

Ustavení ombudsmana či mediátora je nicméně jen jedním z řady kroků, které se na obou školách chystají. Jak na DAMU, tak na JAMU nyní chtějí rozsah problému ještě podrobněji zmapovat: na první jmenované škole děkan zveřejnil minulou středu výzvu, aby se každý – současní i bývalí studenti, pedagogové i zaměstnanci – s podobnou zkušeností obrátil na proděkanku Alici Koubovou, na druhé vznikl na stránkách celé akademie dotazník. Obě školy zaručují anonymitu.

Řemeslně zdatný

V další fázi pak školu – a soudě podle dění na jiných školách v tom DAMU nebude sama – nevyhnutelně čeká hlubší debata o kultuře, která na ní panuje, o tom, jak má dnes vypadat z podstaty asymetrický vztah mezi učiteli a studenty, co dělá z vysokoškolského učitele dobrého pedagoga a zda stačí, že je dobrým řemeslníkem, a jak zajistit, aby byla škola stále inovativním a svobodným prostředím.

V žádném z příběhů, které zazněly během performance iniciativy, nebyl nikdo konkrétně jmenovaný (a zástupci iniciativy nakonec zdůrazňují, že místo „stínání několika hlav“ chtějí systémové řešení), některé případy byly rozpoznatelné pro znalce prostředí a jeden i pro vnější pozorovatele.

Ředitel Divadla na Vinohradech Tomáš Töpfer se podle jedné z výpovědí na hodině vyjádřil k hnutí #MeToo, které prý v českém prostředí neexistuje, protože herečky sexuálně obtěžovány být chtějí. Snadno rozpoznatelný je proto, že téměř totožné vyjádření poskytl Českému rozhlasu. „Když se třeba blíží v divadle premiéra a mám pocit ohrožení, toho, že mně jde o život, tak mám tendenci osahávat mladé kolegyně. Což není vůbec nic špatného,“ prohlásil v rozhlase. Studentka si na něj – bez výsledku – stěžovala u tehdejšího vedení fakulty. Jak uvedla do dotazníku: „Bylo mi sděleno, že tento pedagog se prostě takto chová, ale je velmi řemeslně zdatný a má nás co naučit.“

Právě Töpferův příklad podle režiséra a člena Akademického senátu DAMU Jiřího Adámka, který působí na katedře alternativního a loutkového divadla, ukazuje na obecnější spor, který se vede i na ostatních uměleckých školách – tedy jestli základem studia je „řemeslo“, nebo je hlavní péče o všestrannou lidskou a uměleckou osobnost.

Adámek nebo zmiňovaný Daniel Špinar si rovněž myslí, že jedním z důvodů, proč se o kultuře na DAMU dlouhodobě nemluvilo, je fakt, že v čele klíčových kateder stojí po několik dekád stejní lidé, kteří mají zároveň velký vliv v divadelním světě. To vytváří prostředí, v němž je velmi riskantní se ozvat, protože tím dotyčný riskuje nejen studium, ale celou následnou kariéru. Zatímco na katedře scénografie se právě mění vedení a nový šéf nastoupí se startem nového akademického roku, v čele katedry činoherního divadla už téměř třicet let stojí ředitel Národního divadla Jan Burian. Před dvěma týdny převzal od děkana jmenovací dekret na další čtyřleté období poté, co zvítězil v konkurzním řízení, v němž ovšem neměl konkurenta. „Tyto dva problémy jsou spojenými nádobami,“ říká Adámek. „Vedení katedry by se po devětadvaceti letech zkrátka mělo vyměnit. Ovšem na DAMU je tato otázka a její souvislosti naprosté tabu.“

Jan Burian se ale nikam nechystá a iniciativu podle svých slov podporuje. „K odchodu nevidím důvod,“ píše Burian v e-mailu. „Nemyslím si, že když někdo dělá práci krátce, dělá ji automaticky dobře, nebo když ji dělá dlouho, dělá ji automaticky špatně. Je potřeba posuzovat kvalifikaci a výsledky.“ Děkan Tománek nicméně plánuje změnit pravidla tak, aby každý šéf či šéfka katedry mohli ve funkci působit maximálně dvě volební období.