Když se z kamarádů stane rodina

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

Když přišly zlý situace a bylo jasný, že někdo potřebuje pomoct, nastoupili jsme my. Rodinné vztahy některých z nás nebyly vždy úplně ideální, kamarádi ale fungovali vždycky. Parta byla zvolená rodina. Sem mělo smysl investovat čas a energii.“ Takhle popisují sedmadvacetiletý Kryštof a o rok mladší Klára svoji sociální bublinu, které v nadsázce říkají „sekta“ a do níž patří zhruba dvacet lidí. Většina má za sebou vysokou školu, Kryštof pracuje ve finančnictví a Klára jako konzultantka. I když velká část z nich strávila několik let v zahraničí, svým pražským přátelům zůstali věrní. „Nic lepšího už jsme nikde nikdy nenašli a ani jsme to nezkoušeli,“ smějí se. V kontaktu jsou denně přes sociální sítě, slaví spolu Vánoce, vítají nové partnery ostatních členů a navzájem o sobě vědí zásadní věc: kdyby se cokoli stalo, skupina bude tady a jen pro ně.

Všichni tušíme, že na rozdíl od tradičních rodinných vazeb, které ne vždy vyústí v láskyplné soužití, nabízí přátelství coby volnější vztah, do kterého vstupujeme zcela dobrovolně, příjemné emoce takřka zákonitě. V případě, že rodina nebo partnerství nefungují nejlépe, mohou se přátelé dokonce stát nejsilnějšími vztahy, které v životě máme. Když jsme nemocní nebo dostaneme vyhazov z práce, jsou to podle mnoha zkušeností oni, kdo vytvoří pomyslnou záchrannou síť, do které spadneme. A i v případě, že všechny naše vztahy fungují na výbornou, přátelé nabízejí míru porozumění a sympatií, kterou jinde prostě nenajdeme. Jak popisuje čerstvá matka Lenka, přátelé z divadelního souboru, s nimiž od malička hraje, jsou pro ni i dnes vším. „Vyvinul se mezi námi zcela specifický druh humoru. Chybí mi to hrozně, stejně jako všechny další zážitky a šance úplného uvolnění,“ vzpomíná ze zahraničí, kde dnes žije. Zdánlivě samozřejmého tématu přitažlivosti přátelství si v posledních letech všímá i odborná literatura a nejrůznější výzkumy potvrzují pozitivní dopad přátelských vazeb na naše zdraví. Jednoduchá myšlenka, že „přátelství je nejlepší rodina na světě“, získává punc vědeckosti, ale důležitější je jiná věc: v době, kdy klesá tlak na to postupovat životem po nalinkované trajektorii „svatba – dítě – dům“, se otvírá prostor pro nové konstelace. A přátelství nabízí neodolatelný koktejl.

Moje volba

Pro pětadvacetiletou Dominiku hrají přátelé zásadní roli z jednoduchého důvodu: její biologická rodina jí nikdy nic moc nedávala. „Máma je závislá na alkoholu a táta dlouho nefungoval. Pomoc a podporu jsem se naučila nehledat u nich, ale u kamarádů,“ říká. Postupem času si vytvořila několik přátelství, která dnes tvoří její síť nejbližších lidí. „Vím, že tady pro mě vždycky budou. Občas si říkám, že tohle asi lidé normálně cítí v rodině,“ dodává.

V případě osmadvacetiletého Ondřeje jsou vzájemné rodinné vztahy spíš povinností a s nejbližšími příbuznými se setkává pouze několikrát do roka. „Kromě bratra necítím ke své vlastní rodině žádnou blízkou vazbu. Cítím kvůli tomu určitou výčitku, protože jsme byli vedeni k soudržnosti s rodinou, ale kromě příjmení prostě nemáme nic společného,“ popisuje vzájemné vztahy. Až s přáteli podle svých slov zažívá pocit porozumění, sounáležitosti a vědomí, že ho vždy někdo vyslechne. S partnerkou a společným kamarádem sdílí osmadvacetiletý doktorand v Olomouci byt a oceňuje domáckou atmosféru, kterou tam mají. Nedávno se rychle po sobě zúčastnil dvou událostí: rodinné oslavy a setkání s přáteli, kteří si prošli covidem. „Bylo milé vidět rodinu, ale brzy mi došlo, že mě ta společnost ubíjí. Naopak s přáteli to bylo skvělé, tehdy jsme si začali připíjet na to, že si rodinu vybereme. Došlo mi, že oni jsou moje širší rodina. S nimi jsem naživu,“ vzpomíná.

Termín „zvolená rodina“ vznikl poprvé ve Spojených státech v sedmdesátých letech minulého století. Označovaly se jím přátelské vazby, kterými lidé – často gayové a lesby – nahrazovali biologické rodiny, jež se jich zřekly. Od té doby pojem zlidověl a již dávno ho nepoužívají pouze členové gay komunity. Nahrazení nefungující rodiny přáteli je logický krok, snad každý z nás v nějaké míře touží po společenském kontaktu a fungujících a příjemných vztazích s jinými lidmi. A jak ukazuje i řada studií, máloco pomáhá našemu zdraví tak masivně jako péče o vztahy s našimi blízkými, ať již jde o rodinu nebo přátele. Důkazy pro předpoklad, že s blízkými lidmi prožijeme zdravější životy, přinesla v roce 2010 například psycholožka a neuroložka Julianna Holt-Lunstadt působící na univerzitě v americkém Utahu. V metaanalýze zkombinovala závěry ze 148 studií, které zkoumaly vztah mezi úmrtností na chronická onemocnění (jako například rakovina či kardiovaskulární onemocnění) a sociálními vazbami, které nemocní lidé měli. Závěr studie, která shromáždila data týkající se více než 300 tisíc lidí, zněl jasně: pokud kolem sebe máme podpůrnou síť blízkých lidí, pravděpodobnost úmrtí se sníží o 50 procent. „Dopad na naše zdraví je obdobně silný, jako když přestaneme kouřit,“ shrnuje studie.

A zatímco analýza Julianny Holt-Lunstadt zkoumala pozitivní dopady vztahů obecně, v poslední době přibývá výzkumů, které se soustředí konkrétně na přátelství. „Data ukazují, že je důležité mít v životě zdravé, fungující vztahy a nezáleží na tom, s kým konkrétně. Přibývá ale lidí, pro které jsou přátelské vztahy ty nejdůležitější, jaké ve svém životě mají,“ říká antropoložka Anna Machin, která se tématu věnuje na Oxfordské univerzitě a příští rok vydá novou knihu Why We Love: The New Science Behind Our Closest Relationships (Proč milujeme: nové poznatky o našich nejbližších vztazích).

Obdobné otázky zkoumá i její oxfordský kolega Robin Dunbar, který už v devadesátých letech přišel s teorií, že v průměru je každý člověk schopen udržovat nějakou formu vztahu maximálně se 150 lidmi. Nejblíže si jsme se zhruba čtyřmi až pěti lidmi, se kterými jsme v denním kontaktu a věnujeme jim zhruba 40 procent našeho času. Do této skupiny může patřit náš partner, děti či nejbližší přátelé. Jádro doplňuje dalších deset lidí, s nimiž jsme v kontaktu na týdenní bázi. Těchto 15 lidí pak tvoří naši hlavní podpůrnou skupinu. „Jak tohle všechno souvisí s přátelstvím? Podstatná část lidí – kterých navíc každý rok přibývá – má přátele místo rodiny i partnera. Přátelé jsou jejich 15 nejdůležitějších lidí. Právě oni tvoří onu kouzelnou síť, která má zásadní vliv na jejich štěstí či zdraví,“ vysvětluje Machin v textu na webu internetového magazínu Aeon.

Proměna okolností

Kdo jsou lidé, pro něž hrají přátelé tak zásadní roli v jejich životě? Pokud bychom chtěli tu nejkratší odpověď, bude podle oxfordské antropoložky znít „spíše mladší ženy“. Jde nevyhnutelně o zkreslený závěr, který bude mít hodně výjimek. Podle Machin ale existují důvody, proč se domnívat, že přátelé jsou dnes velmi důležití pro mladší lidi, a zejména pro ženy. Jedním z hlavních důvodů je podle ní proměna postavení žen ve společnosti, ke které došlo zhruba za posledních 50 let. „Ženy měly vždy blízká přátelství, ale myslím, že v poslední době se změnily možnosti, jak mohou žít své životy. Díky antikoncepci získaly šanci kontrolovat vlastní porodnost, nemusí se ani nutně vdávat, aby si zajistily příjem,“ říká antropoložka s důležitým dovětkem, že popisuje situaci především západních zemí. Podle Anny Machin se mění i očekávání společnosti směrem k ženám. Zatímco dříve se čekalo, že budou manželky a matky, a primární vztah, který měly, byl s jejich manželem a dětmi, dnes existuje víc prostoru pro to, aby jejich podpůrnou síť tvořily i jiné konstelace.

Postupně se měnící společenské normy posledních desetiletí také vysvětlují, proč se fenomén blízkých přátelství týká často spíše mladších lidí, ačkoli Machin podotýká, že ve svém výzkumu pracuje i s generacemi „50 plus“. Dochází k – očekávatelnému – závěru, že dnes zásadně přibývá lidí, kteří žijí bez partnera nebo se rozhodnou nemít děti. Právě tohle jsou okolnosti úzce ovlivňující to, jak moc mají lidé možnost věnovat svůj čas, energii i lásku přátelům.

„Když se ptáme na zásadní hodnoty, většina lidí uvádí zdraví, rodinu a přátele,“ shrnuje současnou českou realitu sociolog Martin Buchtík. „Lidé, kteří se cítí osamělí, mají výrazně menší pocit životního štěstí, je to dokonce ještě o něco důležitější než ekonomická situace,“ dodává. Vysoká hodnota přátelství je podle něj záležitostí dospívání a brzkého mládí a nemění se: přátelství bylo pro mladé lidi stejně důležité před 60 lety, jako je dnes. I on ale vidí některé trendy, jež přispívají k tomu, že také v českém kontextu má nyní část mladších ročníků větší prostor k tomu o svá přátelství pečovat. Kromě rostoucího věku prvorodiček, který od devadesátých let stoupl z 23 na 30 let, hraje důležitou roli i sílící rozmanitost životního stylu. „Na Západě to začalo v šedesátých letech s důrazem na individualizaci a s akceptováním myšlenky, že neexistuje jen jeden návod na život. Společnost mladé lidi netlačí k tomu, aby měli rychle rodinu, a vzniká tak nové životní období zhruba od 23 do 33 let,“ vysvětluje sociolog. Dnešní doba zároveň nabízí mnoho možností, jak tento čas „navíc“ využít, od cestování po podnikání, říká Buchtík s dovětkem, že velká míra individuální volby ale ne každému vyhovuje.

„Radši teď pojedu s nějakou kamarádkou na trip dodávkou a budu poznávat svět, než abych měla na seznamu svatbu a dítě,“ vysvětluje svou pozici devětadvacetiletá Alžběta. Zaměstnankyně pražské neziskové organizace sama sebe označuje spíš za introvertku, která dbá na hlubší vztahy s několika blízkými přáteli. Tak jako celá řada mladých lidí bydlí Alžběta ve sdíleném bytě. „Jsem za to ráda, vaříme si spolu, půjčujeme si, co je potřeba, je to příjemné,“ říká a jedním dechem dodává, že je to i finančně výhodnější. Spolubydlení si pochvaluje také sedmadvacetiletá nutriční terapeutka Tereza, která se letos přestěhovala do Brna. S dalšími šesti lidmi žije v dřevěné chatě uprostřed jednoho městského vnitrobloku. „Babička trochu nechápe, proč jsem ve svém věku něco takového udělala,“ směje se, „já však vidím hodnotu v tom, že mám s kým sdílet prostor a čas. Mohla bych si sama dovolit třeba garsonku, ale vůbec mi to nepřijde lepší,“ říká.

Právě vysoké ceny bydlení jsou podle Buchtíka jedním z důvodů, který dnes ovlivňuje ono „nové“ životní období mladých lidí. „Pořídit si vlastní bydlení je nedosažitelná aspirace, ale zároveň máte v jistých profesích dostatek ekonomických prostředků na každodenní život a můžete si dovolit pracovat třeba i na částečný úvazek,“ vysvětluje. Sociolog nicméně dodává, že rozhodně nelze říci, že by takové možnosti měl každý mladý člověk. Zda se mu otevřou, nebo ne, podle něj velmi záleží například na typu školy, kterou studuje. „Pokud studujete učňák, v devatenácti vás to vyhodí na pracovní trh. Učňovské obory jsou navíc často méně flexibilní, takže jste víc svázaní v tom, co můžete a nemůžete,“ říká s tím, že jiná situace bude platit pro studenty a absolventy vysokých škol.

Tak jako se nedá říci, že všichni mladí lidé kladou na přátelství ve svém životě zásadní důraz, nelze samozřejmě ani omezit důležitost přátelství pouze na mladé. I v případě seniorů existuje skupina lidí, která má dnes víc prostoru a možností udržovat stará přátelství či navazovat nová. „Prodlužuje se délka dožití, odchod do důchodu zůstává relativně nízko a lidé jsou zdravější, takže se dostáváme do nové fáze životního běhu, ve které jsou lidé aktivní a mají víc času,“ vysvětluje Jaroslava Hasmanová Marhánková z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, která se věnuje sociologii stárnutí. „Je to ale samozřejmě závislé na vaší ekonomické i zdravotní situaci,“ dodává. S tím, jak lidé stárnou, ponechávají si podle ní pouze ty nejpevnější vazby. Odpadnou povrchnější vztahy jako například známí z práce a lidé se víc soustředí na ty, již jsou důležití pro jejich štěstí a pocit naplnění.

Nemohou to vidět

Zatímco pro některé lidi mohou přátelé zastupovat dysfunkční rodinu, v jiných případech mohou zaplnit prostor, který by připadl partnerovi, pokud by ho měli. „Jsem schopná udržovat víc velmi hlubokých přátelství, protože jsem single. Mám čas o přátelské vztahy pečovat,“ říká třicetiletá psycholožka Hana z Ostravy. Vyjadřuje jemné rozčilení z toho, že podle ní lidé dělají až příliš velké rozdíly mezi přátelskými a partnerskými vztahy. „Není tam ta erotická a sexuální rovina, ale když slyším příběhy některých partnerství, tak ti lidé zdaleka nemají tak silné a intimní emoční pouto, jaké já nacházím v přátelstvích,“ dodává. Tak jako v případě řady dalších lidí, i Hanina zkušenost popírá představu, že přátelská láska se nikdy nevyrovná lásce partnerské a romantické. „Společností je partnerský vztah vnímán jako ten nejdůležitější, přátelství tak vnímáno není,“ říká socioložka a psychoterapeutka Markéta Šetinová, která se ve své praxi věnuje seznamování převážně mileniálů. Pracuje tak s lidmi, jimž se nedaří úspěšně navázat či udržet partnerský vztah, často ale mají ve svém životě silná přátelství. „Všichni máme nějaké vztahové potřeby. Emoční blízkost, schopnost se o sebe opřít, nějakou zranitelnost, to vše můžeme mít jak v partnerském, tak přátelském vztahu,“ vysvětluje. Na partnerství podle ní ale klademe stále větší a větší očekávání, která se pak obvykle nenaplní. Naopak přátelství přehnanými očekáváními zatíženo není a často jsou lidé spíš příjemně překvapeni tím, co všechno jim dává. O tom, že partnerské vztahy by se od přátelství mohly mnohé naučit, mluví například třicetiletá Nhung, nejlepší kamarádka Hany. „Chtěla bych do partnerských vztahů přenést tu nenáročnost a přirozenost, co mám v přátelství,“ říká.

Na základě zkušeností ze své praxe Šetinová říká, že většina lidí, kteří jsou sami, nepředpokládá, že to tak zůstane navždy, a mají ambice najít si partnera. Řada z nich však může být s momentálním stavem, v němž většinu pozornosti věnují svým přátelům, spokojená a naplněná. Pro některé lidi jsou jejich přátelství jediné vztahy, ve kterých se nikdy nezklamali. „Dlouho pro mě byl základem partnerský vztah, ale když nedávno po devíti letech skončil, došlo mi, že jsem byla asi naivní. Přátelé tu pro vás budou vždy, ať se stane cokoli,“ shrnuje všeobecný pocit jednatřicetiletá vystudovaná sinoložka Zuzana. A obdobně mluví i osmadvacetiletý skladník a produkční Jan: „Kamarádství je do smrti, partnerství se může nepovést.“ Podle Šetinové má společnost někdy malé pochopení pro velmi hluboká přátelství nezadaných lidí a není výjimečné, že začnou padat otázky na to, zda nemá sexuální charakter. S podobnými komentáři má zkušenost šestadvacetiletá tlumočnice Veronika. Posledních sedm let bydlí s nejlepší kamarádkou a soužití si pochvaluje jako ideální. „Má to všechny výhody sdílené domácnosti. Vaříme pro dva, když jedna nemůže, uklidí druhá,“ vysvětluje. Přátelstvím podle svých slov nechce nahradit partnerství ani rodinu, jednoduše pro ni představuje další hodnotný vztah. „Čas od času ale padají komentáře, zda spolu nemáme i něco víc. Lidem, kteří takové přátelství nezažili, to prostě asi nevysvětlíte,“ usmívá se Veronika.

Podle antropoložky Anny Machin existuje ještě jeden důvod, proč jsou pro nás přátelství tak důležitá. A díky němu v přátelství nachází velkou hodnotu úplně všichni – i ti, kdo mají spokojené rodinné a partnerské vztahy. S přáteli můžeme totiž zažívat absolutní míru porozumění a emoční blízkost. Takovou, jakou mnohdy nezažijeme ani se svým partnerem, zejména pokud je opačného pohlaví. „Interakce mezi odlišnými pohlavími je nejnáročnější ze všech, protože naše mozky fungují trochu jiným způsobem. I proto má většina lidí nejlepší přátele stejného pohlaví,“ říká. V romantickém vztahu také podle ní může existovat napětí vyvolané myšlenkou na to, že by si partner mohl nalézt někoho jiného. Interakce s rodinou zase může být stresová, protože v ní člověk často plní nějakou roli a rodinní příslušníci mají vzhledem k němu různá očekávání. „Přátelé do našich životů přinášejí uvolnění a pocit přijetí. Můžeme být prostě sami sebou,“ vyzdvihuje Machin, proč se v jejich přítomnosti cítíme tak dobře.

Vzájemný pocit úplného pochopení a možnosti se otevřít popisují čtyři kamarádky, které se před několika lety seznámily během studií na fakultě sociálních věd v Praze. I když už dnes každá dělá něco jiného, přátelství vydrželo a pro všechny představuje jejich zásadní vztah. „Taková, jaká jsem s vámi, si s rodinou nemůžu dovolit být. S vámi můžu prožívat identitu, která si myslím, je moje,“ charakterizuje to jedna ze skupiny pod podmínkou anonymity. „Moje máma naše přátelství vůbec nechápe a žárlí na něj,“ říká. „Sdílíme spolu věci, které by si třeba generace našich rodičů nechala jenom pro svého partnera. Mně ale přijde hrozně osvobozující, že těch lidí mám víc. Naše přátelství se pořád prohlubuje, dnes holkám řeknu věci, co jsem si dřív nemyslela, že bych byla komukoli schopná říci,“ dodává další dívka.

Stejnou situaci, ale způsobenou zcela jinými důvody popisuje i Nguyen Van Anh zvaná Nhung, která vyrůstala v české vietnamské rodině. Rodiče neumí pořádně česky, ona zase pořádně vietnamsky. „Až v posledních letech mi došlo, že oni mě znají pouze z pozice dcery. Nemohu s nimi pořádně mluvit o literatuře, o filozofii a dalších věcech. Nečtou to, co já. I proto jsou pro mě přátelství jako rodinné vztahy. Přátelé mě poznají úplně celou.“