Jak zvládnout bolest

Svět měl v polovině loňského roku jiné starosti, a tak ta zpráva trochu zapadla: Mezinárodní asociace pro studium bolesti (IASP) vydala po čtyřiceti letech zbrusu novou definici toho, co je vlastně bolest. Tým expertů na ní pracoval dva roky, vypořádal stovky připomínek, a nakonec v září publikoval definici, která – jak to tak bývá – uspokojila jen někoho. Následný rozsáhlý průzkum odhalil, že komunita lékařů je v sympatiích k novému pojetí rozpolcena přesně na půl.

Už základní shrnutí, totiž že „bolest je nepříjemná smyslová a emocionální zkušenost spojená se skutečným či potenciálním poškozením tkáně, nebo podobná té, která je se skutečným či potenciálním poškozením tkáně spojena“, oproti předchozí definici ze sedmdesátých let uznává právo prožívat fyzické utrpení i těm, kdo k němu zdánlivě žádný viditelný důvod nemají. A tohle pojetí pak ještě posilují doprovodné komentáře: dodávají, že prožitek bolesti může v lidském mozku existovat jen tak sám o sobě, aniž by se našel jeho zdroj v poničených tkáních.

Nová definice přichází v zajímavou chvíli, kdy se vztah druhu homo sapiens k vlastnímu utrpení dostal tak trochu do slepé uličky. Trend potlačování a tlumení bolesti, který zhruba před sto padesáti lety vytyčili pionýři moderní medicíny, totiž vyústil v paradoxní výsledek: navzdory fantastickému rozvoji léčiv a technologií se zdá, že lidstvo trpí stále víc. Chronická bolest dnes sužuje celou pětinu pozemšťanů a strádání je podle statistik nejhorší ve vyspělých západních zemích, které přitom přísahají na maximální úlevu.

Jak je to možné? Dobrodružný příběh lidského zápolení s bolestí vyprávějí v čerstvě vydané knize Ouch! Why Pain Hurts and Why It Doesn’t Have To (Au! Proč bolest bolí, i když nemusí) americká vědecká novinářka Linda Rodriguez McRobbie a socioložka medicíny Margee Kerr. Během práce na textu vyzpovídaly desítky vědců, lékařů, pacientů, ale také ultramaratonců nebo extrémních performerů, kteří si tělo propichují háky a tančí na střepech. A jejich závěry znějí docela naléhavě: pokud nechceme zbytečně trpět, musíme svůj vztah k bolesti změnit. „Čím víc se ji snažíme potlačit, tím víc ji cítíme,“ shrnují autorky. „S novými objevy jsme začali svět bez bolesti považovat za dosažitelný cíl a všechny naše kapacity jsme zaměřili na rozvoj nových, silnějších a rychle působících léků. Popřeli jsme přitom fakt, že bolest nemusí být vždycky špatná, že někdy není dobré ji utišit a že občas se může stát zdrojem síly. Je základem lidské zkušenosti. Není to náš nepřítel.“

Poplašný systém

Každý, kdo se někdy trápil na zubařském křesle, sténal v porodnici nebo zůstal uvězněný v předklonu s vyhřeznutou ploténkou, nemusí s optimismem předešlého citátu souhlasit. Intenzivní bolest se nezdá být naším přítelem. Je zahlcující a zužuje myšlenky trpícího pro danou chvíli na jedinou – co nejrychleji se té hrůzy zbavit a už nikdy ji nezažít.

Autorky knihy začínají své vyprávění příběhem muže, kterému příroda takovou možnost nadělila. Přesněji: genetickou odchylkou v kódování sodíkových iontů v nervových spojeních způsobila, že Američan Steven Pete necítí žádnou bolest, protože příslušné dráhy signál do jeho mozku prostě nepřenášejí. Na světě žije s diagnózou kongenitální analgezie podle odhadů jen několik set lidí a v Česku zřejmě žádný, alespoň dotázaní odborníci o žádném zdejším pacientovi nevěděli.

Případ Stevena Petea je ovšem o to vzácnější, že mu pomalu táhne na čtyřicet. Podle odhadů se polovina dětí s touto diagnózou nedožije tří let, protože u nich všemožná poškození těla, která bez prožitku bolesti nedostanou patřičnou pozornost, postupně přerostou v neléčitelnou katastrofu. Také Pete má za sebou seriál děsivých příhod, který začal tím, když si s prvními zoubky ukousal kus jazyka, a v následujících letech pokračoval třeba frajeřením ve škole, kde se kamarády nechával pro zábavu pobodat nebo přejet na kole.enší škody.