Dětem jsme vzali život

Poslední týdny se stále častěji objevují zlověstné zprávy o zhoršujícím se duševním stavu českých dětí. Je to s nimi opravdu tak špatné?

Bohužel to musím potvrdit. Nárůst počtu dětí, které přicházejí se svými problémy do psychiatrických ambulancí, je už od ledna enormní. Takové množství dětí, které by měly úzkostné a depresivní stavy a často i sebevražedné myšlenky, jsem nikdy nezažila. Nejhorší je to u dospívajících tak mezi třinácti a sedmnácti lety.

Zhoršení zjevně souvisí s pandemií, ale čím přesně děti a dospívající nejvíc strádají?

Když to říkám, některé lidi to šokuje, ale myslím, že je dobré pojmenovat situaci otevřeně: dětem jsme prostě vzali život. Nám dospělým se v rámci možností náš život zachoval. Chodíme do práce, musíme vydělávat peníze, nakupovat. Někdo pracuje on-line, ale režim a sociální kontakty se v dospělé části populace z většiny zachovaly. Děti nemají nic, jenom obrazovku. Nemají kroužky, nemají sport, nemohly pokračovat ve svých koníčcích. Spousta dětí je umělecky založených, ale hrát na hudební nástroj, zpívat či tancovat on-line prostě devítileté dítě delší dobu nevydrží, nemá na to vybudovanou potřebnou disciplínu. My dospělí už máme hotovou strukturu osobnosti, ony jsou ve věku, kdy se disciplíně teprve učí skrze pravidelné rituály. Že musí ráno vstát, nasnídat se, jít do školy… Celý jejich den má takovou zvenčí danou strukturu, skrze niž se postupně učí. A když ta se začne rozpadat, zůstanou samy u obrazovky, protože rodiče jsou v práci, prostě nemají šanci. Spousta matek mi říká, že jejich dětem úplně zmizely návyky. Ani se nepřevlečou z pyžama, neumyjí se, jen si pustí on-line.

To by se s návratem do škol mohlo teď změnit.

Ano, ale nepůjde to rychle. Znovu děti nastartovat je teď velký problém a rodičům radím, ať jsou hlavně trpěliví. Děti se nevrátí do původní kondice do konce června, bude to trvat pár měsíců, možná do Vánoc, pokud zůstanou školy otevřené.

Proč tak dlouho, když školní režim většina z nich z minulosti dobře zná?

Člověk se s nadšením učí něco nového, neznámého. Obnovovat staré návyky, kdy už vím, co mě čeká, znamená překonávat docela velký odpor.

Ztráta režimu z důvodu zavřených škol je tedy hlavní důvod dětských úzkostí a depresí?

Ano, ale neméně silný důvod je ztráta sociálních vztahů. Jak se děti rok neviděly s kamarády, začaly o sobě hrozně pochybovat. Mnohé vztahy se rozpadly, některé se udržují on-line, ale často to není ono. Dítě si utváří pocit sebehodnoty ze zpětné vazby od svých vrstevníků, potřebuje ji ještě víc než my dospělí. A spousta dětí se teď začala cítit velmi osaměle. To je od února hlavní trend v mé ambulanci – osamělost, úzkost, sebepodceňování a ztráta smyslu života. Děti nemají vztahy a nemají nové impulzy do života. Všichni potřebujeme mít v životě aktivity, které nám dobíjejí baterky. A pro dítě je takovým dobíjením baterek, když jde do školy, popovídá si o přestávce s kamarády o nové hře nebo filmu, holky si řeknou, co si koupily na sebe. Taková interakce vytváří pocit, že jsou v kontaktu s tím, co se děje. A já mám teď každý den v ordinaci další děti, které ten kontakt ztratily. Nemají, s kým si povídat, cítí úzkost a depresi, uzavírají se ve svém světě a ve svém pokoji. A začínají o sobě strašně pochybovat.

Bavíme se o generaci, jež vyrostla s digitálními technologiemi. On-line prostředí jí nedokáže výpadek živého kontaktu nahradit?

Jen do jisté míry. Mám pocit, že to děti postupně přestalo bavit. On-line prostředí chybí spontaneita, pocit, že jsme doopravdy spolu. Je to ořezaný kontakt přes jakousi clonu, děti se nemůžou vzájemně, jak se říká, „načichat“. Fyzická sociální interakce vyplavuje spoustu hormonů, které spoluutvářejí pocit sebehodnoty skrze přijetí ostatními. Pocit, že patřím mezi lidi, kteří mě mají rádi a berou mě vážně.

Vrstevníky dětem bohužel nenahradíme, ale čím mohou rodiče psychiku svých dětí pozvednout?

V první řadě jim doporučuji, aby na děti tolik netlačili v rámci výuky. Jsme v takovém poloválečném stavu, nemohli jsme pořádně chodit ven, mít radost ze života, takže nemůžeme očekávat žádné výkony. Netlačit na známky a na výkon, vysvětlit dětem, že jsou v těžké situaci a nemají mít od sebe nepřiměřená očekávání, určitě pomůže. Pak se osvědčuje víc se dětem věnovat, i když je člověk zrovna sám unavený.