Když jsem před deseti lety do jihoamerického Peru přesídlil za svou současnou manželkou, chyběly mi české sladkosti. Většinu jsem si podle maminčiných receptů sám upekl, ale jednu ze svých nejoblíbenějších, borůvkový koláč, jsem si dopřát nemohl. Chyběla totiž ta nejzákladnější ingredience: borůvky.
Lépe řečeno sehnat se daly, ale byly pekelně drahé. Prodávaly se v malých krabičkách v supermarketech zaměřených na klientelu s vyššími příjmy. Exkluzivitu podtrhoval světácký nápis na etiketě: blueberries. V Latinské Americe totiž to, co nese anglický název, působí na zákazníka kvalitně, a může se tedy prodávat za přemrštěnou cenu. V obecné mluvě byl dokonce španělský výraz pro borůvky – „arándano“ – zcela neznámý. Asi jako kdybych v Česku použil slovo lukuma, což je přes existující českou terminologii u nás neznámé ovoce o velikosti jablka s máselnou žlutou dužninou, ze kterého Peruánci dělají mimo jiné svoji nejoblíbenější zmrzlinu.
Přesnou cenovku „blueberries“ si už nepamatuji, ale spolehlivě mě odradila od nákupu. Improvizoval jsem a zkusil jsem koláče adaptovat na místní ovocné odrůdy. Ale experimenty s mangem a papájou dopadly prachbídně (a vřele doporučuji neopakovat). Borůvkové koláče se tak zařadily na vrchol listiny žádaných pokrmů, které mi máma přichystala při každém návratu domů do Česka.
Minulý čas použitý v předchozích větách je zcela namístě. Nyní si je v Limě totiž dělám poměrně často, protože je s peruánskou manželkou a naší pětiletou dcerou milujeme.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
