Za tohle vám děti nepoděkují

Dává tam prakticky všechno. Furt fotí. Vadí mi to, když chci něco dělat sám. Většinou jsou to ale normální věci,“ popisuje čtrnáctiletý Lam Pelnář instagramový profil své matky. Toho, co na sítě přidává, si začal všímat ve dvanácti, ihned poté, co si založil vlastní účet. V příspěvcích většinou figuruje po boku mladší sestry třeba při společném vaření nebo kreslení a fotky, které pak skončí na síti, už dnes předem odhadne. Ocenil třeba, když ho matka, módní návrhářka, označila u příspěvku, na němž byla vyfocená trička z její dílny s ručně vyšívanými graffiti motivy podle jeho návrhů. „To bylo dobrý, že mě označila, ale většinou se ani neptá,“ hodnotí situaci teenager patřící do generace, která má k dispozici jednu dosud nepoznanou zkušenost.

Jejich rodiče už pár let na sítích utvářejí obraz svých potomků dávno před tím, než o něm mají sami kapacitu rozhodnout. A zdánlivě neškodné, roztomilé dětské fotky, vyplouvající na povrch v nesprávný okamžik a v netušených souvislostech, mohou způsobit spoustu problémů. Rizika obsahují širokou škálu od narušení mimořádně křehké privátní sféry přes devastaci pečlivě budované image až po zdroj materiálu pro budoucí šikanu. Rodiče si teprve dnes, po mnohaleté existenci na sociálních sítích, postupně dotvářejí hranice svého soukromí. A dochází jim, že do neprobádaného prostoru vzali své potomky možná příliš brzy. A nechtěně tím definovali způsob, jakým jednou možná budou svým okolím vnímáni.

Mít radost za zavřenými dveřmi nestačí

Lehkost, s níž dnes lze zvěčnit libovolnou rodinnou situaci a ihned ji sdílet s celým světem, může mít nečekané důsledky. Snímky, které by dříve zůstaly zapomenuty na stránkách rodinných fotoalb, se staly veřejně dostupnými a v kyberprostoru jich koluje nepředstavitelné množství. „Je to, jako kdybych chodil po ulici a říkal: Toto je fotka mého dítěte, vezměte si ji,“ převádí sdílení do reality odborník na rodičovství a partnerské vztahy a spoluautor knihy (Re)design rodiny pro 21. století Vratislav Hlásek. Potřeba chlubení se svými dětmi je jistě přirozená: většině lidí nestačí a nikdy nestačilo mít tuto radost pouze „za zavřenými dveřmi“. Šance sdílet zážitky ale nikdy nesměřovala k tak velkému publiku jako dnes. Sociální sítě do prastaré disciplíny vnesly novou zodpovědnost a nevyhnutelně i řadu rizik, třeba zneužití dětských snímků, možnost krádeže identity nebo kyberšikanu budoucích spolužáků. Z bezstarostného dělení se o detaily z rodinného života se stala ošemetná disciplína, v níž řada rodičů tápe. A pro chování těch, kdo lehkovážně sdílejí obrovské množství fotek a dalších údajů o svých dětech, se už vžil nový termín: „sharenting“, který je spojením slov sdílet a rodičovství.

Zřejmě jako první ho už před devíti lety použil v textu The Facebook-Free Baby v deníku The Wall Street Journal spisovatel a publicista Steven Leckart. Padl právě v souvislosti s jeho postřehy o tom, jak generace prvních osvojitelů sociálních sítí veřejně publikuje „příliš detailní“ vhled do života a dospívání svých dětí, obdobně jako se pro ně stalo automatickým dokumentovat svůj vlastní. S pocitem, že by život svých dětí měli v on-line prostoru zaznamenat, si někteří nejdříve před více než dvěma dekádami začali registrovat domény s jejich jmény, a později dokonce facebookové profily. Prvotní nadšení z nových možností dokonale zastínilo fakt, že „digitálního dědictví“ se budoucí dospělý člověk jen tak snadno nezbaví. Díky tomu nyní dorůstá generace dětí, která u svých rodičů začíná pátrat po tom, jestli to opravdu bylo nutné.