Taková normální dvanáctka

Krušné pondělní ráno, vstát, nasnídat, vyčistit zuby, obléct a vyrážíme po několika týdnech opět do školy. Jsme tam načas, 7.45, družinář nás směruje do tělocvičny, kde se testují první až třetí třídy. Ještě než si starší dcera sedá ke stolu, už se bojí, že ji to šťourání v nose bude bolet. Ujišťuji ji, že ne, a nabídnu jí, jako vždy, ať mě chytí za zápěstí a když tak zmáčkne. Ale dřív než se stihne ještě víc bát, strkám jí štětičku jemně do nosu a hotovo. Příprava roztoku je trochu alchymie, která vyžaduje jemnou motoriku, v duchu se směju při představě, jak tohle zvládne manžel, který dovednosti jemného ovládání konečků prstů absolutně postrádá. Roztok nakapu na určené místo a po chvilce začne tekutina vylézat v místě zobrazení výsledku. To mi připomene těhotenský test a zaváhám, jaký že výsledek nám to teď má udělat radost. Negativní, už jsem zpátky v přítomnosti a jeden proužek ukazuje chtěný výsledek. Dcera může jít legálně do třídy.

Po cestě ze školy zpátky domů mladší dcera chvíli pláče, proč nemůže taky za kamarády. Těžko se to vysvětluje. Tahle kombinace tu ještě nebyla. Už jsme byli doma všichni čtyři, pak jen se starší a teď jen s mladší dcerou. Té je čtyři a půl roku a ten jeden uplynulý rok je téměř pětina jejího života. Jeden ze šesti asi nejdůležitějších let, kdy se utvoří základ jejího charakteru a budoucích dovedností. Její vzdělávání není povinné, jde totiž pouze o sociální dovednosti. Jen o to, jak bude schopná navazovat a udržovat vztahy s lidmi. A to, podle těch, kteří o tom rozhodují, teď není tak důležité. To si říkám v duchu pro sebe a dceři chabě vysvětlím, že je tu pořád ten bacil.

Cestou ze školy domů dcera trhá kytičky, v pravé ruce drží fialové, v levé žluté, do toho chůze po obrubníku, padá, ale kytičky samozřejmě nepouští, má svoje priority. Rychle uklidním zafňukání a jdeme dál. Po cestě míjíme i její školku, odkud zrovna vycházejí maminky některých školkou povinných šťastlivců. Dcera poznává maminku, která je dříve učila jógu. Ptám se dcery, co se dělá v józe. „Tam se cvičí záda, tělíčko a mozek.“ Znovu si připomenu, že si ta její moudra musím někam psát. Doma dáme kytičky do skleničky a jdeme si hrát do herny. Příšerky ze skříně, King domino a Spící královny a tohle pořád dokola, protože jsou to ty nové, ještě neohrané hry. Za nějakou dobu mě to přestává bavit a navrhuji, že teď já budu chvíli dítě a ona máma. To zase moc dlouho nebaví ji, a tak se chce prohodit zpátky. Když se ptám, co bych měla jako máma dělat a co za to dostanu, tak říká, že mám vařit a dostanu za to sto bonbonů. Tak teda jo.

Po obědě naložím dceru a barbíny do auta a jedeme do tiskárny vyzvednout mou disertaci. Dcera po cestě usíná, barbíny se mezi sedačkami nudí. Nechávám je trochu s výčitkami v autě a jdu si vyzvednout práci. Konečně mám před očima hmatatelný výsledek čtyřletého úsilí, pocit úlevy a rozjímání si však nestihnu úplně užít, protože mám nepříjemný pocit z opuštěného spícího dítka v autě, a tak spěchám zpátky. Za dalších dvacet minut ji probouzím před domem, z auta domů musí po svých, protože s tolika výtisky disertace (nechápu, kdo všechno to bude číst) ji v náručí domů neodnesu. Rychlá svačina a už musíme na další procházku do školy. Starší dcera je z vyučování a kamarádů sice unavená, ale především nadšená. Holky si ještě hodinu hrají na hřišti, tedy spíš na stromě, než jdeme zpátky domů. Po večeři, koupání a pohádce rychle usínají. Tak mám zase po svojí dvanáctce, zítra střídačka, manžel bude doma a já půjdu do práce, abych dodělala, co jsem dnes zameškala. No zameškala, vlastně ne, kytička na stole mi připomíná, že jsme toho dnes zažily spoustu a že jsem za to ráda.

Autorka je architektka a doktorandka.