Své Francouze si vychovám sám

Paříž, druhý rok 19. století. U stolu ve tvaru podkovy vzrušeně debatuje několik mužů nad listinami a mapami. V čele sedí na mahagonové židli mlčící třicátník v uniformě, v ruce drží nůž a svoji nervozitu i tušenou energii překrývá tím, že do opěradel židle vyrývá hluboké rýhy (téměř po každém zasedání musí židli nechat opravit). Když ale muž začne hovořit, jeho „génius“, jak vzpomínal jeden z účastníků podobných jednání, hrabě Louis-Mathieu Molé, ihned usměrňuje kakofonii rozdílných názorů a dává jí jasný směr.

Tím nervózním mužem byl v té době již po celé Evropě proslavený vojevůdce a první konzul Francouzské republiky Napoleon Bonaparte. Nešlo však o válečnou radu v předvečer osudové bitvy, bylo to něco mnohem důležitějšího – hovořilo se o podobě budoucího občanského zákoníku. Napoleona, od jehož úmrtí ve vyhnanství na ostrově Svatá Helena uplyne 5. května 200 let, známe především jako mimořádného vojevůdce. Zůstalo však po něm ještě důležitější a trvalejší dědictví.

Církev, služebnice státu

Začátkem 19. století Francie prožívala již druhou dekádu převratných změn. Už v letech 1789–1791 revoluce otřásla starým režimem, vyhlásila formální rovnost občanů a v srpnu 1789 i moderní Deklaraci práv člověka a občana. Nakonec se ale revoluční diktatura v červenci 1794 zhroutila pod tíhou vlastního teroru. Roajalisté se na jejích troskách pokusili opět převzít moc a jedno z takových povstání v Paříži v říjnu 1795 úspěšně potlačil mladý generál a stoupající hvězda…