O ministrově spánkovém režimu

Otcův a matčin. To jsou, jak si všichni pamatují ze školních lavic, nebo teď možná měli příležitost si to připomenout se svými dětmi na distanční výuce, vzory přídavných jmen přivlastňovacích. Vypadá to celkem jednoduše, tak v čem je problém? V jejich skloňování – i rodilí mluvčí totiž mnohdy tápou, pokud jde o třetí a šestý pád jednotného čísla, a to v mužském a středním rodě.

Co je tedy správně: „Vyhověli jsme otcově přání“, nebo „Vyhověli jsme otcovu přání“? V běžné komunikaci se lze setkat s oběma variantami, s tou první dokonce častěji, ale pravdu mají ti, kteří tipovali druhý příklad. Alespoň prozatím.

Pokud za přivlastňovacím přídavným jménem následuje podstatné jméno v mužském nebo středním rodě v jednotném čísle, je ve třetím pádě gramaticky správná jen koncovka „-u“ (otcovu, matčinu): „Navzdory brankářovu skvělému výkonu naši fotbalisté prohráli.“ „Matčinu křeslu se raději vyhni širokým obloukem.“

Koncovku „-ě“ ve třetím pádě považují někteří lingvisté za hyperkorektní, tedy chybnou. A jiní by ji naopak rádi viděli jako spisovnou. Pronikla sem zřejmě ze šestého pádu, kde jsou spisovné obě koncovky, přičemž varianta s „-ě“ v úzu jednoznačně převažuje, zatímco tvary s koncovkou „-u“ se z povědomí postupně vytrácejí, protože je mluvčí používají čím dál méně. Například: „Lidé na sociálních sítích vtipkují o ministrově (i ministrovu) spánkovém režimu.“ „Starý javor na Smetanově (i Smetanovu) nábřeží v Praze se nakonec kácet nebude.“

Dochází tak k paradoxní…