Jednu čtyřletou holčičku, prosím!

Nein, nein. To nejde. Ani sem nechoďte,“ mává na nás už zdálky ředitelka školky, kde se ucházíme o přijetí. „To je holka a navíc velká,“ pokrčí rameny mezi dveřmi. „Pardon, ale my teď sháníme jen roční kluky,“ dodá pak ještě na vysvětlenou, když vidí zoufalý výraz nás dvou: můj a mé pětileté dcery. Toto je jedna z intenzivních vzpomínek ze začátku našeho berlínského pobytu.

Když jsme se přistěhovali do Berlína, několik záležitostí jsme měli zařízených už dopředu, například školku pro dceru, kam měla nastoupit stejně jako ostatní děti v srpnu. Místo jsme měli domluvené, a dokonce schválené úřadem, měli jsme i takzvaný Kitaschein, tedy úřední potvrzení o nároku na místo ve školce. Nenapadlo mě, že by mohl nastat zádrhel. Jenže člověk míní, život mění. Krátce po našem nastěhování do Berlína přišly letní deště a záplavy a ty vyplavily právě „naši“ školku, která leží u Sprévy. Děti tak skončily v náhradních prostorách, kam však dceru nechtěli přijmout z kapacitních důvodů. Vydali jsme se proto na dlouhou cestu hledání místa ve školce v Berlíně, což je zhruba stejně náročné jako hledat poklad.

Berlín se za poslední léta nafoukl a počet jeho obyvatel stále roste. Metropole navíc přitahuje hlavně mladé rodiny s dětmi z celého světa a dětí je tu opravdu hodně – zato míst ve školkách zoufale málo. Je proto běžné, že rodiče své děti zapisují ještě v těhotenství. A na webových stránkách některých školek najdete třeba poznámku: „Hlaste své děti, prosím, až ve druhém trimestru.“…