Tuk jako hřích

Osmdesát procent pacientů ležících s koronavirem na jednotkách intenzivní péče je obézních nebo má nadváhu, a televizní záběry z nemocnic nám tak teď problém obezity připomínají skoro každý den. Obezita bezesporu způsobuje nejrůznější zdravotní problémy, od vyšší pravděpodobnosti vzniku srdečního infarktu až po cévní mozkové příhody nebo právě menší odolnost vůči covidu. Z odborného lékařského pohledu se proto věc zdá být jasná – nadváha škodí, zbavme se jí. Jenže to není tak jednoduché. Obezita či tloušťka je složitým evolučním, psychickým i společenským fenoménem, v němž hraje roli nejen příjem potravy, ale také to, jak vnímáme své tělo, co považujeme za krásné a žádoucí a jaké představy nebo předsudky si do svého vzhledu promítáme.

Vnímání lidského těla a jeho vzhledu se během dějin měnilo a podle mnoha historiků a sociálních vědců jsme se v pohledu na obezitu a ideál krásy nikdy nedokázali úplně zbavit předsudků a mýtů. Objektivní problém závažných onemocnění souvisejících s obezitou se vyhrotil do opačného extrému – zbytečné nenávisti k vlastnímu tělu, psychických problémů nebo třeba eskalujícího problému anorexie.

Tlustí kněží, hubené světice

Schopnost organismu ukládat tuk představovala důležitou evoluční výhodu, díky níž lidé mohli přežít četná období nedostatku. Lovci a sběrači jsme ve svém genetickém jádru zůstali, neumíme se však vyrovnat se skokovým nárůstem množství dostupného jídla. Jednou z našich zbraní jsou diety. Jak ovšem píše americký…