Co když to bude jen slovo

Never say never, nikdy neříkej jindy. Belgická vláda tak dlouho držela otevřené školy navzdory koronavirové nákaze, až je počínaje tímto pondělkem zavřela. Technicky vzato sice jen na týden, protože hned poté navazují dva týdny regulérních velikonočních prázdnin, ale zavřela. Přestože tvrdila, že to neudělá.

Belgie se tímhle krokem snaží zastavit nastupující třetí vlnu covidové epidemie v zemi. Kromě škol se proto zavírají obchody a služby, omezuje sdružování lidí mimo rodinu na čtyři dospělé a plošnou povinností bude od pondělka práce z domova.

Tato a další omezení se vztahují i na zaměstnance evropských institucí, protože ačkoli udržují v chodu nadnárodní projekt, nohama stojí v Belgii a řídí se jejími zákony. Pro mnohé euroúředníky nepůjde o radikální změnu – s výjimkou zavření škol –, protože z domova pracují už rok. Řada z nich už rok neviděla kolegy jinak než jako čtverečky na monitoru počítače, neměli možnost spolu osobně mluvit ani mimo pracovní dobu, protože jednoho či druhého zastavila cestovní omezení na té či jiné straně hranic, nepotkali se ráno u kávovaru, kde by se mimoděk dozvěděli, co se jednou ukáže jako důležitý element pro jejich pochopení evropské mozaiky.

Právě tohle stýkání a potýkání profesionálů integrovaného kontinentu – úředníků, tlumočníků, poslanců… – dělá ze spojené Evropy živou hmotu. Jsou za ní konkrétní lidé z masa a kostí, kteří mají svoje příběhy a svou každodenní prací udržují Unii v chodu. Když zůstanou dlouho doma, izolovaní…